Sakuřino doupě

It was on a hot summer day that I saw a smile as warm as the sun and a gaze as cold as ice. Lisa Mishima je středoškolačka, která by nejradši kompletně zmizela ze světa, jednak kvůli problémům doma, ale také kvůli šikaně, se kterou se potýká ve škole. Jednoho horkého letního dne ji však před šikanujícími spolužačkami svým způsobem zachrání dva noví a zcela rozdílní spolužáci. Mezitím se na internetu objevuje video, ve kterém dvě maskované osoby říkající si Sphinx prakticky oznamují bombový útok, čemuž ale samozřejmě nikdo nevěnuje pozornost, protože jak víme, vlogy na netu už dneska může točit pomalu každý magor. Když ale v avízovanou dobu opravdu dojde k masivní explozi, při které ale není nikdo zraněn, město začíná zachvacovat panika a vyšetřovatelé jsou v koncích, protože jedinou stopou vedoucí k identitě teroristů jsou právě videa oznamující každý další útok, videa plná hádanek a šifer, které musí uhádnout, aby mohli útoku zabránit ... a kvůli tomu je také zpět do služby povolán de

Tatsumi je obyčejný středoškolák, který samozřejmě bydlí sám ... ovšem jednoho dne na břehu řeky zachrání až opravdu oslnivě pohledného mladíka, ovšem vzápětí se ukáže, že to není jen tak nějaký oslnivě pohledný mladík, nýbrž oslnivě pohledný mořský muž. A tak se Wakasa, jak se onen mořský muž jmenuje, jelikož se za žádnou cenu nechce vrátit zpátky do hnusné špinavé řeky, nastěhuje na dobu neurčitou spolu s gumovou kachničkou do Tatsumiho vany a začíná jejich společné, samozřejmě naprosto heterosexuální, soužití, kdy se prakticky veškerá, samozřejmě kamarádská, interakce odehrává ve vaně plné horké vody a kdy chlapci kromě těch příjemnějších věcí musí také řešit kompromisy týkající se například výdajů a rozhodně přitom nevypadají jako pár, to ani v nejmenším ... a na scéně se objevuje ještě například chobotnice Takasu, medúza Mikuni nebo mořský šnek Maki, samozřejmě, že všichni mužského pohlaví, kteří občas přijdou za Wakasou na návštěvu.

Arbiters cannot quit making judgments, as that is their reason for existing. Arbiters cannot experience death, as that would make them too close to humans. Arbiters cannot feel emotions, for they are dummies. Přestavte si, že se najednou, aniž byste si cokoliv pamatovali, ocitnete ve výtahu, který vás doveze do impozantního, i když trošičku děsivého baru, kde vás, většinou ještě s někým, koho můžete, ale nemusíte znát, přivítá bělovlasý barman, který se představí jako Decim a naleje vám jakékoliv pití podle vašeho přání. Poté vám ale s kamennou tváří sdělí, že se odtud nedostanete, dokud si nezahrajete hru, kterou vám náhodně vybere ruleta. Hru, ve které vsadíte váš vlastní život a kterou nemůžete odmítnout. Co uděláte? Jak zareagujete? Na lidskou duši totiž, i když to samozřejmě neví a nesmí vědět, po smrti čekají dvě možnosti - buď reinkarnace nebo nicota, ve zjednodušené verzi je to klasické buď Nebe nebo Peklo. A místa, jakým je bar Quindecim, slouží právě k tomuto poslednímu soudu

Vítejte ve světě chrabrých rytířů, zlých králů a unesených krásných pannen, které zoufale čekají na to, až je jejich hrdina ze spárů zlého krále zachrání ... nebo si to nakonec při tom čekání rozmyslí a zjistí, že než čistou lásku si radši vyberou moc a bohatství a přece jen si krále vezmou ... a nakonec se i může ukázat, že unesená krásná panna může být ve výsledku mnohem větší svině než samotný zlý král. Galavant, ke kterému jsem se dostala díky Tumblru (jak jinak) a jedné písničce, kterou Kelly kdysi tweetla, je totiž neuvěřitelná muzikálová švanda beroucí si na paškál právě všechny ty hrdinské středověké eposy s jejich klišé a prostřednictvím neuvěřitelně chytlavých písniček tak trochu uvádí ty až pohádkové příběhy na uvěřitelnější pravou míru ... a funguje to, protože je to opravdu neuvěřitelná sranda a za těch pouhých osm dílů, které první řada má (a pevně doufám, že bude i druhá >:D) jsem se nasmála tak, až mi tekly slzy (osobně bych to přirovnala k něčemu na pomezí Monty Pyt

Let's begin the Love Making ! Pětice různě starých a povahově zcela odlišných spolužáků, prvák Yumoto, druháci a zároveň nejlepší přátelé Io a Ryuu, a třeťáci a zároveň nejlepší přátelé En a Atsushi, byla vyvolena stvořením připomínajícím mluvícího růžového vombata (které při jejich poněkud nedobrovolném náboru omylem přizabije jejich učitele), aby ochraňovala Zemi - když se objeví nějaké monstrum, pomocí náramků se transformují do Battle Lovers ve slušivých barevných oblečcích, silou lásky monstrum zlikvidují a nakonec celou akci zakončí oblíbenou činností neboli (zcela běžnou, samozřejmě) společnou koupelí ve veřejných lázních, které vede Yumotův starší bratr. Co ovšem nevědí, je to, že za vytvářením oněch monster ze spolužáků, kteří trpí nějakými komplexy a podobně, stojí členové studentské rady neboli antagonistická skupina Caerula Adamas, v čele s mluvícím zeleným ježkem, lordem Zundarem, kteří se snaží získat a ovládnout svět. Ani jedna ze skupin ovšem díky důmyslné maskovací

Aneb jak už napovídá sám název, jedná se o seriál, který těží ze všemožných historek, legend, konspiračních teorií a celkově amerického folklóru, ať už se jedná o skutečné události jako například o otrokářství a hony na čarodějnice nebo třeba únosy mimozemšťany či strašidelné domy ... a mezi jehož poznávací znamení patří také to, že v jednotlivých řadách se příběhy i postavy mění, ale herci víceméně zůstávají, občas přibude někdo nový. Vlastně jsem nikdy ani neuvažovala nad tím, že bych se na něj někdy podívala, ale když se na mě minulý podzim doslova hrnul snad ze všech stran, řekla jsem si, že nebudu srab a zkusím to. Nakonec jsem v té době všechny tři kompletní řady zvládla za relativně krátkou dobu, souběžně sledovala vycházející čtvrtou a i když to není něco, z čeho bych se posadila na zadek a šílela jako třeba z mé svaté fandomové trojice nebo Hannibala, i tak nemůžu říct, že by to byl promrhaný čas, protože mě sledování vcelku bavilo. Ale stejně mi nejvíc creepy přišlo Asylum, z

Přiznávám, že Hellblazera jsem nečetla a že jsem viděla filmového Constantina s Keanu Reevesem, který se mi moc líbil ... ovšem Keanu promine, ale Matt Ryan je komixový Constantine jako vyšitý (i když jsem o něm ze začátku měla tendence referovat jako o Castielovo blond bráchovi, to ten béžový baloňák). Vážně jsem ráda, že mě na něj Kelly v rámci loňské podzimní seriálové debaty na Jikanu přivedla, protože ať si říká kdo chce co chce, mě se to skutečně líbilo, kvalitního exorcismu a démonského posednutí není nikdy dost, navíc je to přesně to, co mi v novějších sériích SPN tak chybí. >:3 U Garyho jsem se musela hodně držet, abych ten díl neořvala, a úplné finále mě dost vytočilo (because of fucking feathery reasons), takže pevně doufám, že se snad někdy dočkáme další řady. >:D

Existuje jedna střední škola, kde jsou vítány všechny příšerky, bez ohledu na to, jak moc rozdílné jsou, do jakého druhu patří nebo z jakého koutu světa jsou (třeba Rochellin francouzský nebo Draculauřin transylvánský přízvuk jsou prostě roztomilé) ... ale ne, myslím, že něco málo o Monster High snad musel slyšet každý, nebo minimálně musel něco zahlédnout, pokud se od roku 2011 vyskytnul v nějakém hračkářství. Celý ten fenomén je trošku něco na způsob poního boomu, ale i když jsem si tím taky prošla (a jediným aktuálně viditelným důkazem je plyšová Pinkie Pie), MH mi k srdci zkrátka přirostlo víc. A víte co, je mi upřímně jedno, jestli je to seriál pro mladší ročníky, pokud s tím má někdo problém, je jenom jeho, ne můj. Je to hezky srozumitelná jednoduchá angličtina, spojuje se tady temné s roztomilým, pro co jsem vždycky měla poněkud slabost, a prezentuje se myšlenka, že by se nikdo neměl stydět za to, že je jiný, měl by na to být hrdý a ostatní by ho měli brát takového, jaký je ...

Jsem si plně vědoma toho, že se nejedná o jediné filmy s touto tématikou v celém širém vesmíru, stejně tak jsem si vědoma i toho, že se ve většině případů nejedná o vyslovené novinky a že si tak někteří můžou poklepat na čelo s tím, že Saku objevila Ameriku. Ovšem všechny tyhle filmy ve mě zanechaly dost hluboký dojem, tak proč se o ně nepodělit, třeba tím někoho navnadím a třeba i pomůžu. :)

Haruka Takayama a Yuu Sonoda byly nerozlučnými kamarádkami už od chvíle, kdy se poznaly, a teď spolu nastupují na stejnou střední školu, která se ale během tří let bude zavírat, takže jsou posledním ročníkem, který zde bude studovat. Haruka je z toho, že opět budou spolu, samozřejmě neuvěřitelně nadšená, ale do jejích plánů nečekaně zasáhne nejen zasedací pořádek, ale také množství nových spolužaček a tím pádem i nových začínajících přátelství. A tak se Yuu s Harukou rozhodnou, aby jejich vztah zůstal něčím speciálním, že spolu budou sdílet něco, co s žádnou jinou dívkou ... polibek. A tenhle první polibek, který rozhodně nezůstane jediným, odstartuje to, že se jejich vztah skutečně stává něčím speciálním a také něčím mnohem hlubším.

Jejich revírem jsou místní supermarkety, jejich zbraněmi jsou všemožné bojové chmaty, jejich tempo je vražedné a jejich cílem je zlevněné jídlo. Nenechte se zmást, nejedná se o důchodce z Kauflandu, ale o hrdiny anime Ben-To! Středoškolák You Satou si takhle jednoho dne večer zajde do supermarketu, aby si koupil něco k večeři. Ovšem když si chce vzít bento, najednou ztratí vědomí a když se probere, jednak je všechno pryč a jednak si z incidentu vůbec nic nepamatuje, nehledě na to, že znovu omdlí a musí do nemocnice. V supermarketech totiž funguje něco na způsob bojové hry, jejímž cílem je právě zlevněné bento a kdy se účastníci opravdu rvou až do krve. You se díky spolužačce Sen Yarizui, vedoucí klubu Milovníků zlevněného jídla, známé ve světě vlků, jak si účastníci říkají, pod přezdívkou Ledová čarodějnice, spolu s vášnivou spisovatelkou novel Hanou Oshiroi (díky které You pravidelně dostává přes hubu od školní předsedkyně Ume Shiraume, která vůči ní trpí více než ochranitelským kompl

Will you wind it? Jun Sakurada žije pouze se starší sestrou Nori, protože jejich rodiče pracují daleko. Nori se ze všech sil snaží o Juna postarat a dalo by se říct, že o něj má docela velký strach - Jun se totiž po jistém incidentu ve škole uzavřel nejen do sebe, ale i do svého pokoje, ze kterého přestal vycházet a náplní jeho života se stalo převážně objednávání a následné vracení věcí po internetu. Když se mu jednou na stole zničehonic objeví podivný dotazník, Jun bezmyšlenkovitě zaškrtne jednu možnost a celou věc pustí z hlavy. V blízké době ovšem obdrží starobyle vypadající kufřík, u kterého vůbec netuší, jak se k němu dostal. Když ho otevře, najde uvnitř neuvěřitelně realisticky vypadající spící panenku v nádherných červených šatech a s bonetem v dlouhých blond vlasech, a vedle ní klíček. A když Jun zjistí, že panenka má na zádech otvor, do kterého onen klíček pasuje, zasune ho a otočí ... a tehdy přichází šok, protože panenka otevře oči, začne se hýbat a dokonce i mluvit. Předst

Příběhy z jednoho fiktivního britského hrabství, kde se zkrátka lidé nějak moc rádi vraždí. Co dodat ... šéfinspektor Barnaby se svými typicky britskými hláškami byl se mnou už v dětství, kdy jsem na něj koukala s babičkou a dost se děsila úvodní znělky (až nedávno jsem zjistila, že to, čeho jsem se jako malá tak děsila, je vlastně úžasný zvuk úžasného thereminu), a doteď mu patří víkendy, kdy jsem doma :) Přemýšlím, jestli existuje díl, který bych ještě neviděla, vždycky se na ně ráda podívám znovu. A nezklamaly mě ani ty nové řady, i s výměnou ansámblu. I když mě trochu mrzí, že těch dílů už je oproti dřívějším řadám tak málo. Ale na druhou stranu, člověk už se po té době ani nemůže divit. ;)