Death Parade

Arbiters cannot quit making judgments, as that is their reason for existing.

Arbiters cannot experience death, as that would make them too close to humans.

Arbiters cannot feel emotions, for they are dummies.

Přestavte si, že se najednou, aniž byste si cokoliv pamatovali, ocitnete ve výtahu, který vás doveze do impozantního, i když trošičku děsivého baru, kde vás, většinou ještě s někým, koho můžete, ale nemusíte znát, přivítá bělovlasý barman, který se představí jako Decim a naleje vám jakékoliv pití podle vašeho přání. Poté vám ale s kamennou tváří sdělí, že se odtud nedostanete, dokud si nezahrajete hru, kterou vám náhodně vybere ruleta. Hru, ve které vsadíte váš vlastní život a kterou nemůžete odmítnout. Co uděláte? Jak zareagujete? Na lidskou duši totiž, i když to samozřejmě neví a nesmí vědět, po smrti čekají dvě možnosti - buď reinkarnace nebo nicota, ve zjednodušené verzi je to klasické buď Nebe nebo Peklo. A místa, jakým je bar Quindecim, slouží právě k tomuto poslednímu soudu, kdy posuzovatelé, kteří mají k dispozici vzpomínky přítomných osob, pomocí vytváření extrémních situací a podmínek, protože prvotním lidským pudem je přeci jenom strach, odkrývají skutečnou povahu a temnotu lidské duše a v průběhu hry rozhodují o osudu každého jednotlivého člověka. Jak se ale tyto poslední soudy změní, když jeden z posuzovatelů, ačkoliv je to proti pravidlům, protože se, aby jeho soudy zůstaly nestranné, nesmí přiblížit lidskému životu, disponuje lidskými emocemi? A co se stane s lidmi, které nedokáže rozsoudit?

Tak Death Parade rozhodně z těch mnou sledovaných anime, která teď vycházela, považuji za naprostý vrchol. Úžasná psychologická a občas dost syrová záležitost (u které jsem si často vzpomněla na příjemné chvíle strávené u Jigoku Shoujo ... a vlastně taky na Death Note, i proto, že se tam objevil Light a nikdo mě nepřesvědčí o tom, že to nebyl on) ukazující, že strach je opravdu prvotním z lidských pohonných mechanismů a kam až jsou lidé, když jsou vystaveni extrémním podmínkám a situacím, schopni dojít. To vše korunované opravdu krásnou kresbou i animací (strašně moc se mi líbí oči posuzovatelů, s těmi světlejšími křížky na duhovkách) a stejně tak i hudbou, opening i ending mám tendence si pobrukovat a samotný opening by si pak zasloužil cenu za snad nejvíce zavádějící opening vůbec (což ale nic nemění na tom, že je prostě famózní a nikdy ho nepřeskakuji, nikdy). Pokud hledáte něco, co vás donutí o sobě přemýšlet a srovnávat hodnotový žebříček a pokud vás obecně zajímá psychologie a lidské chování, rozhodně do Death Parade jděte, je to něco, u čeho rozhodně nebudete litovat, že jste u toho strávili nějaký ten čas. Osobně jsem u něj měla dost často sevřený žaludek a občas jsem se musela hodně přemáhat, abych neuronila i nějakou tu slzu, protože některé backstory jsou vážně dost smutné (a krasobruslařská scéna z jedenácté epizody je skutečně jednou z nejlepších a nejpropracovanějších věcí, jaké jsem kdy viděla). A teď po finále klidně přiznávám, že jsem jednu chvíli doslova řvala jak želva, protože prostě ... Decim really deserves a proper hug. T^T