Sakuřino doupě

Hinamizawa už je pasé ... vítejte v Sotobě, bohem zapomenutém místě uprostřed lesů, s populací jen něco málo přes tisíc obyvatel. Všudypřítomná nuda, dodržování starých tradic a zvyků, stále se opakující stereotyp a drby starých bab, které nemají nic lepšího na práci ... to jsou důvody, proč patnáctiletá Megumi Shimizu tak zoufale touží odejít pryč. Jedinou věcí, kterou má na vesnici ráda, je Natsuno Yuuki, do kterého je zamilovaná tak moc, že den co den sleduje jeho okno. Ačkoliv je spojuje stejná touha po odchodu ze Sotoby (Natsuno se přistěhoval z velkoměsta, takže, stejně jako Megumi, považuje obyvatele za burany), Natsuno Meguminy city naprosto ignoruje. Vše se začíná měnit v okamžiku, kdy se do honosného, zámku podobného sídla na okraji vesnice zvaného Kanemasa, uprostřed noci nastěhují noví majitelé, elegantní rodina Kirishiki, manželé Seishirou a Chizuru s malou dcerkou Sunako, která údajně trpí alergií na sluneční světlo, stejně jako její matka. Megumi, kterou naposledy viděl

Jako už tradičně, v sobotu ráno jsem nasedla do rychlíku a prorvala se přes partu vysoce aktivních důchodkyň k Alušce do kupé. Vlak byl tentokrát tak nechutně narvaný, že jsme se v Ústí přes davy lidu hrnoucí se dovnitř málem nedostaly ven ^^" Přesedly jsme na rychlík směr Děčín, úžasný dvouvagoňáček, nový, pohodlný a hlavně neuvěřitelně tichý (chci svůj osobní vlak :3) Vedle nás přes uličku seděla rodinka se dvěma dětmi, chlapečkem a holčičkou, holčička měla na stolečku vyložené figurky Rarity a Pinkie Pie, které chlapeček neustále atakoval Gormitem (někdo ho v tom dokonce podporoval, že >:D) Za chviličku jsme už stály před děčínským nádražím a vydaly se do domu dětí (mapy strašně skreslují, myslela jsem si bůhví jak to nebude daleko a přitom to bylo prakticky jenom kousek od sebe) Hrozně mě zaujalo okolí domu dětí, naproti synagoga a všude kolem nádherné staré vily :3 Hodily jsme si dovnitř bágly a šly hledat sámošku nebo tak něco. V jednom obchodním centru nefungovaly eskalá