Sakuřino doupě

Osmdesátá léta, ospalé maloměstečko Hawkins v Indianě a jedna ostnatým drátem obehnaná výzkumná laboratoř, u které nikdo neví, co že vlastně zkoumá nebo pod co že vlastně spadá. Až do doby, kdy se evidentně něco pokazí ... a něco se dostane ven. A najednou se, počínaje dvanáctiletým klučinou, začnou ztrácet lidé. A naopak se objeví dívka ovládající telekinezi. A taky vládní agenti. And The X-Files vibes are everywhere. A mě nezbývá nic jiného než říct, že tahle minisérie se zase jednou Netflixu skutečně neuvěřitelně moc povedla. Velmi jsem si užívala jednak atmosféru osmdesátek a jednak tu neuvěřitelnou spoustu popkulturních narážek, které se v průběhu objevily, především díky té úžasné geekovské partě. A jsem velmi ráda, že jsem se na to po samých pochvalných reakcích nechala nalákat, i když mám teď poněkud strach přiblížit se k mým LED světýlkům a výpadky elektřiny a blikající světla by mě asi zabily. :'D

Když se totiž u nás řekne japonský spisovatel, mám pocit, že snad každému se vybaví právě pan Murakami, ale o tom tenhle článek nebude (protože, a to přiznávám bez mučení, jsem od něj nikdy nic nepřečetla, všechen ten humbuk kolem mě opět dokonale odradil). Ten, o kom tady chci psát, v našich luzích a hájích tak známý není, a podle mě to je celkem škoda. O koho se tedy jedná? O pána jménem Yasutaka Tsutsui . Styl pana Tsutsuie bych ze všeho nejvíc přirovnala ke stylu mého dalšího dost velkého oblíbence žánru postmoderny, Kurta Vonneguta - jeho romány jsou prostě krásně surrealistické, absurdní a parodické reakce na negativní společenské jevy. Když jenom v krátkosti nastíním děj těch, co u nás přeložené vyšly (a které mám letos konečně všechny doma, muhehe), myslím, že bude celkem jasné, co tím mám na mysli: Paprika , o které jsem se už jednou rozepisovala a kterou by anime nadšenci mohli znát minimálně jako neméně skvělý film Satoshiho Kona, řeší zajímavou a poněkud kontroverzní myšlen

♦ Mého srdce žampióni ♦ ♦ OO neboli občasné obsese ♦

To se takhle dva zcela odlišní sourozenci toulají tak trochu děsivým lesem, kde potkávají jeho pozoruhodné obyvatele a zažívají samé poněkud zvláštní věci ... a nejedná se o Gravity Falls, ačkoliv co do atmosféry, Over the Garden Wall je mnohem, MNOHEM víc creepy (myslím, že sledovat ho na podzim by taky mělo zcela jiný efekt). A taky o dost větší psycho, ale to si uvědomíte až v závěru, protože toto, toto som skutečně nečekal (za mých špuntěcích let Cartoon Network takhle mindfuckové nebylo :'D). Jedná se o skutečně dost kraťoučkou minisérii, kterou v našich luzích a hájích nejspíš moc lidí nezná, což je docela škoda, protože se jedná o záležitost, která i na takhle krátké ploše zanechá hodně velký dojem. A pokud máte v oblibě animáky, které byste v první řadě dětem nepouštěli, protože by neměly šanci pochopit, o co v nich skutečně jde, Over the Garden Wall je tu pro vás. A taky se můžete celých 110 minut kochat hlasem Elijaha Wooda. >;3