Sakuřino doupě

Tak se opět hlásím po svém již osmém ročníku AkiConu ... a i když je můj celkový dojem trochu rozpačitý, nakonec to přeci jenom bylo docela fajn. Tedy, až na ty povětrnostní podmínky. "Myslím, že už nejsme na Chodově."

Světy lidí a démonů se prolnuly v jeden a lidé, aniž by si to uvědomovali, prožívají své každodenní životy vedle démonů, kteří jsou však jejich zraku skryti. Shinjuku však dlouhou předlouhou dobu má své ochránce, kteří mezi oběma světy udržují řád a rovnováhu - bytost jménem Yurine a jejího věrného služebníka, bojovníka jménem Karas. Ti se vlastně převážně snaží zabránit tomu, aby démoni nějakým způsobem narušovali pokojné lidské životy. Ovšem, ne každému je po chuti, že lidé už dávno na existenci démonů zapomněli a dostává se jim toho sladkého privilegia, života bez jakéhokoliv strachu. A je to právě tato lidská arogance, kvůli které bývalý Karas Eko rebeluje, zahodí své poslání, kterému se kdysi dávno snažil dostát, a proto začíná tvořit svou vlastní armádu bytostí jménem Mikura, mechanizovaných démonů fungujících na lidskou krev, prostřednictvím které chce lidstvu ukázat, zač je toho loket. Ve městě začíná přibývat vražd způsobených právě Mikury, kterým je na stopě pověrčivý policej

Crying and wailing babe ... w hat a hateful face. I'll take those devil eyes away ... Existuje městská legenda o vesnici jménem Nanaki, která z nějakého důvodu není na žádné mapě, ani policie nedokázala určit místo, kde se nachází. Asi se ptáte, proč zrovna policie. Inu, má se to tak, že právě tahle pověra o vesnici Nanaki je spojená s velkým počtem pohřešovaných osob. Ovšem zarputilí konspirátoři na webových stránkách vědí, že všechny ty pohřešované osoby jsou jenom zástěrka pro lidi, kteří z jakéhokoliv důvodu našli v Nanaki novou budoucnost a začali zde nový život. Když se na netu objeví možnost zájezdu právě do Nanaki, najednou se v autobuse sejde třicet zcela odlišných mladých lidí, kteří se v naprosté většině případů znají jen pod internetovými nicky a které spojuje jediná věc - touha opustit minulost a začít znovu s čistým štítem, daleko od všeho, od všech svých psychických šrámů, které se snaží nechat za sebou. Po několika nepříjemnostech už během cesty se nakonec všem skut

V nepříliš vzdálené budoucnosti, kdy lidstvo vyvinulo zcela převratné nové technologie, se nám tak trochu smázla hranice mezi skutečným a digitálním světem. Nejen, že stroje a androidi jsou nedílnou součástí lidských životů, ale tou hlavní věcí, která se o smazání této hranice postarala, je rozvoj kyberizace, a to ani ne tak z kosmetických, jako spíš zdravotních důvodů - když si to vezmeme na příkladu, tak pokud máte přijít o zrak, proč nenahradit své vlastní oči elektronickým komponentem, který navíc původní organický orgán mnohonásobně předčí. Nebo proč nenahradit celé své tělo a stát se kompletním kyborgem. Spojením lidstva a strojů se tak smývá také hranice mezi tím, co vlastně znamená být člověkem, a vlastně tedy vede ke vzniku formy existence na zcela nové úrovni. Zní to jako idylka, jenže ... jak už to tak bývá, všechno, co se elektronické, i když je to zabezpečené, se dá nějakým způsobem hacknout, když znáte své fígly. A pokud se jedná o samotný kybernetický mozek a tím pádem i