Sakuřino doupě

Už je to pár let, co jsem Pelešín nezažila v dešti nebo mlze (pokud mě paměť neklame, tak tři), a taky je to jeden z prvních letošních plánů, které korona úplně nezničila, jen se posunul o týden až na konec června. Skvělé bylo i to, že jsme dorazily už v pátek odpoledne a tím pádem měly k dispozici celou sobotu (obzvlášť po necelých pěti hodinách cesty vlakem s rouškou na obličeji).

Pokud vám něco říká film Love, Simon (případně knížky Simon vs. the Homo Sapiens Agenda nebo Leah on Offbeat), tak tenhle seriál se odehrává ve stejném universu a vlastně řeší obdobná témata, jako film i knížky. Nutno podotknout, že se jedná o velice milou a ňuňavou záležitost, na kterou člověka prostě baví koukat. :3 Jen si tedy nemůžu pomoct, ale závěr mi po těch deseti cca půlhodinových dílech vlastně vůbec jako závěr nepřišel a abych byla upřímná, připadala jsem si docela ochuzená, protože těch rozřešení bylo na můj vkus fakt málo. :‘D Nezbývá než doufat v další řadu, ve které se snad dočkám.

Chtělo se mi napsat, ale pak se mi zase nechtělo vymýšlet nějaký sáhodlouhý text prakticky o ničem (takové to chci napsat o tom, co se děje, ale vlastně o tom úplně napsat nechci, protože si říkám, že do toho vlastně nikomu nic není ). Až jsem si uvědomila, že kdysi v září před pěti lety (jó, i takovéhle konkrétní blbosti si občas pamatuji) jsem ten životní výhlod pojala v bodech. A tenhle formát by mi myslím v tomhle případě mohl docela i vyhovovat. Tak uvidíme. :)

Katarina Claes, jediná dcera vévody, je tak trochu rozmazlený sprateček s oblibou terorizující své okolí, čistě proto, že zkrátka může ... tedy, až do doby, kdy se v osmi letech pořádně praští do hlavy o kámen. Tehdy se (tedy kromě toho, že se díky této události zasnoubí s princem) jí vrátí vzpomínky na její předchozí život, ve kterém byla otaku, která zemřela poté, co celou noc propařila nad otome hrou Fortune Lover a cestou do školy ji srazilo auto. A jak si Katarina s hrůzou uvědomuje, je to právě svět Fortune Lover, ve kterém se teď nachází ... ovšem s tím malým háčkem, že není hlavní hrdinka, ale pravý opak. Je její rivalkou a tedy hlavní záporačkou, kterou nezávisle na tom, jakou cestu zvolíte, čeká špatný nebo ještě horší konec. Ovšem Katarina se se svým prokletým osudem nehodlá smířit jen tak bez boje a různými prostředky (významnou roli v tom hraje i pěstování zeleniny) chce docílit takové změny, která ovlivní život všech kolem ní, a tím pádem i ten její. Koneckonců, její témě

Konečně i tady u nás, ve srážkovém stínu, začalo alespoň trochu pršet. Vypadá to, že ty mé směněné máky se hezky chytly, tak uvidíme, i když spíš příští rok, ale to vůbec nevadí. :3 Ale o tomhle jsem vlastně ani moc mluvit (totiž psát, ať jsme úplně přesní) nechtěla. Tenhle týden konečně začíná trochu připomínat dobu předkoronovou. Po třech měsících jsem se totiž vydala mimo město (sice jen do toho vedlejšího, ale i to se počítá). Po čtvrt roce jsem se viděla s Míšou, rozšířila jsem si sbírku záložek (jsem hrdý sponzor :D), vypůjčila si tři knížky (protože čtení e-booků dokáže po čase dokonale otrávit), ale především jsem v Costě stihla ten boží malinovo-pistáciový dort (o kterém bylo řečeno, že jsem to vlastně já, kdybych byla dort, ať žijí paralelní dimenze) a arašídové kapůčo, a navíc ještě využila té pěkné akce 1+1 kafe zdarma. ♥ O tom, že jsem si doplnila zásobu velkých svíček ve skle (protože Nanu Nana u nás není a ta šampaňská prostě voní jako luxus), radši ani nemluvě. No a dne

Jelikož první článek už hlásí plnou kapacitu, ale příval knížek ani zdaleka nekončí, je na čase jeho pokračování, aby bylo pořád co aktualizovat. ;)

Tohle jaro a jeho přelom s létem je vlastně nejkytkovatější za dlouhou dobu, co si pamatuji. Nevím, jestli na tom nenese podíl i ta koronakrize a skutečnost, že své spřízněné duše tak nějak fyzicky uvidím až po nějakém čtvrt roce. Nasadila jsem do truhlíku trošku obstarožní semínka lichořeřišnice, u kterých jsem měla strach, jestli z nich vůbec něco bude. Nakonec jich vzešlo devět a doslova rostou před očima. I kdyby třeba nekvetly, už takhle jsou krásné. Na balkoně mi kvete karafiát dvěma různými barvami, jeden růžovo-bílý, druhý fialovo-růžový. Směnila jsem s Radkou kousek rýmovníku za různobarevné máky, které se snad uchytí. Kopřiva, ze které se stalo takové vyčouhlé cosi, prošla radikálním zmlazením, a mám tu její druhou generaci, která se konečně po zasazení uchytila (prostě jindy než na jaře je to holt na prd) a vypadá zase krásně. A v mém oblíbeném květinovém záhonu, kolem kterého chodím na němčinu, zrovna kvetou vlčí máky. Všechna ta kvítka mi dělají radost. :3 Vůbec mám pocit,

Co byste si vybrali - být dobrým občanem nebo být dobrým rodičem? Tak tenhle rozklad jedné šťastné rodiny byl docela dost silné kafe, a taky trošičku o nervy. Krásně ukazuje, jak vám už jenom pouhé nařčení a obvinění dokáže kompletně rozesrat a zničit život, nezávisle na verdiktu vinný/nevinný. A ta neuvěřitelná bezmoc a beznaděj, ale zároveň napětí, které vás nutí koukat dál, protože prostě chcete vědět, a ty herecké výkony … tleskám, opravdu. Další poměrně krátký seriálový počin (protože osm dílů v dnešní době není moc), který i na takové ploše zanechá obrovský dojem. Tak trochu instantní deprese, ale za sebe můžu jedině doporučit. Protože jak už pravil Ron Weasley - budete trpět, ale náramně si to užijete.