Sakuřino doupě

Třešně už stihly prakticky odkvést, stihla jsem jenom ty první nejranější, ale i tak jsem za to ráda. Stejně tak i naše růžová mandloň, kterou už stihlo očesat jednak teplé počasí a jednak pitomý vítr, který fičí prakticky obden a nikdo se o něj neprosil. >:D Pohled z balkonu přes několik dvorů teď začaly zkrášlovat šeříky, nejblíž ten nejtmavší fialový, za ním ten do růžova a úplně vzadu ten klasicky světlounce fialový, šeříkový. Třeba se mi alespoň u nich letos podaří trochu toho voňavého jara nasát, i když přes roušku to úplně není to pravé ořechové, co si budeme namlouvat. A tak pálím čajové svíčky s vůní fialek, které mi přinesl Ježíšek a které jsem si na tohle období schovávala už před koronou. Vidíte, tehdy jsem ani nečekala, že za ně budu ještě šťastnější. Malý kousek voňavého jara uvnitř. Zrovna včera večer, než jsem šla spát, jsem si ani nevím proč začala projíždět staré příspěvky na Instagramu. Ve výsledku na mě padla taková nostalgie, jako už dlouho ne, ovšem ne taková t

"Tsurune" - tak se nazývá zvuk, který vydá tětiva poté, co se z ní uvolní šíp. A je to právě tenhle zvuk, který malému chlapci jménem Minato Narumiya učaruje natolik, aby se začal učit kyuudo, moderní japonské bojové umění soustředící se na lukostřelbu. Nicméně, náhlá drastická změna v jeho životě a absolutní selhání v jeho posledním turnaji na nižší střední vedou k tomu, že se Minato rozhodne s lukostřelbou nadobro skončit. Na nové střední škole, na kterou spolu s ním nastupuje i jeho přítel z dětství a bývalý člen stejného týmu, Seiya Takehara, se však setkává s dalším přítelem z dětství, Ryouheiem Yamanouchim, a když nastává možnost po letech znovu otevřít klub kyuudo, oba později zmínění se do něj neváhají hned přihlásit. Minato, kterého minulost dohnala i tady, odmítá. Ovšem podpora jeho přátel, ale také náhodné setkání s neznámým lučištníkem s překrásným stylem, který mu připomene, proč lukostřelbu tak miloval, nakonec vedou k tomu, že se Minato rozhodne k lukostřelbě v

Euphoria je na jednu stranu skvělá (vizuál a herecké výkony, to především) ale na druhou stranu strašná, fakt strašná ... protože jestli je tohle odraz mladé generace a celkově společnosti, tak je s námi asi něco sakra hodně špatně. Není to zrovna lehké pokoukání (nutno podotknout, že i dosti syrové, nepřikrášlené a explicitní, někoho by to mohlo odradit) a už vůbec ne oddychovka na páteční večer, ale rozhodně je to něco, co by měli lidé vidět, ještě víc než 13 Reasons Why. I když jim z toho často bude nanic. Je to totiž fakt síla, a to hodně velká ... až to člověka donutí se zamyslet.

Tak takovéhle morální dilema jsem naposledy měla u Hannibala. Těžko uvěřit, že tenhle skvost je o dva roky mladší než já ... jeden ze zatím absolutně největších letošních knižních zážitků. "Does such a thing as 'the fatal flaw,' that showy dark crack running down the middle of a life, exist outside literature? I used to think it didn't. Now I think it does. And I think that mine is this: a morbid longing for the picturesque at all costs."

Nevím, jestli z toho mám takový pocit jenom já (doufám, že ne), ale nepřijde vám, že by tahle situace, ať už je jakákoliv, nakonec mohla být alespoň k něčemu dobrá? Že si někteří lidé třeba začnou trochu víc přemýšlet nad tím, co kupují a že by bylo třeba docela fajn mít doma sichr alespoň na pár dní než žít ze dne na den? Nebo třeba to, že kafe si můžou udělat doma do vlastního za zlomek ceny toho, na které denodenně stojí fronty, aby si ho mohli vzít s sebou? Že se zkrátka dokážeme uskrovnit, když chceme (a musíme), a že spoustu těch věcí vlastně až tak nutně k životu nepotřebujeme? Že teď třeba, až to všechno skončí, konečně budeme trochu pokornější a vděčnější za to, co máme a co jsme doteď brali jako samozřejmost? Bylo by to moc fajn, kdyby jsme se my lidé z té své neuvěřitelné rozcapenosti trochu vyléčili. I kdyby alespoň na chvilku. I ta by byla dobrá.