Sakuřino doupě

Kdo by neznal geniálního detektiva a jeho věrného kronikáře z pera sira Arthura Conana Doyla, že? Vezměte ho, šoupněte ho do 21. století a dejte mu k dispozici současná udělátka - a voilá, máte tu Sherlocka od BBC. Přiznám se, že když jsem o něm poprvé slyšela, byla jsem docela dost dost skeptická. Oslavné ódy pěné všude kolem mě ale nakonec přesvědčily, abych ho aspoň zkusila. A už po prvním dílu jsem věděla, že jsem ztracená. Perfektní obsazení, perfektní scénář, perfektní britský humor, Johnlock, gay, gay ... rozhodně zádná svatokrádež, jak jsem si původně myslela. S vypětí všech sil jsem přežila a vloni se dočkala třetí řady, letos však bohužel musím podotknout, že tím, že se posledních pár let už pomalu bojím, že otevřu skříň a vypadne na mě pan Okurka (inner joke) a tím, že na něj teď kouká už prakticky každý, u mě Sherlock ztratil tu původní exkluzivitu a trošičku se mi zprotivil. Ale seriál za to nemůže, můžou za to lidi, takže směle do toho. Jen se musíte smířit s tím, že vás

Tsugumi Harudori by si dál žila svůj poklidný život normální školačky, kdyby se jí jednoho dne z ničeho nic nepřeměnila noha na jakousi čepel. Tsugumi tedy zjišťuje, aniž by si to vybrala nebo chtěla, že je zbraní a že se jí tedy otevírají dveře do Shibusenu, který všichni považují za tu snad úplně nejprestižnější školu vůbec. Tsugumi se tedy se smíšenými pocity vydává do Death City, kde se mezi ostatními nováčky seznamuje s na jedné straně bezprostřední a neustále zapomínající Meme Tatane a na té druhé elegantní a trochu namyšlenou Anyou Hepburn. Z děvčat se postupně i přes jejich rozdílnost stává téměř nerozlučná trojka, k čemuž napomáhá i to, že spolu sdílí stejný pokoj na koleji. Chodí spolu na brigádu, společně vaří a vlastně jsou neustále spolu. Ovšem zbraň nemůže být bez uživatele a Tsugumi si brzy bude muset vybrat. Jak Meme, tak Anya jsou totiž uživatelky a jedna z nich se stane její partnerkou. Jak má ale Tsugumi tohle dilema vyřešit, když má ráda obě a není si vůbec jistá, k

Je tohle láska? Tohle nemůže být láska! Ritsu Onodera pracoval v nakladatelství svého otce. Když ale zjistil, že ho většina kolegů považuje za protekčního spratka (čemuž se úporně snaží vyhnout, protože je to hodně daleko od pravdy), rozhodl se odejít a nastoupit do vydavatelství Marukawa ... jako editor shoujo mangy v oddělení Emerald. Ritsu, který se celý život zabýval literaturou, kterou nade vše miluje, z toho samozřejmě není dvakrát odvařený a nemá představu, jak se s takovou prací nad něčím, co kolem něho vždycky šlo obrovským obloukem, bude potýkat. Čas plyne, Ritsu se učí co a jak a pomalu se začíná dostávat do pracovního procesu. Jenže aby toho nebylo málo, zpočátku nemá ani tušení o tom, že jeho šéf Masamune Takano, i když ho nepoznal, vlastně není nikdo cizí. Před deseti lety, ještě ve škole, spolu totiž poté, co se mu Ritsu vyznal, krátce chodili, ale série nešťastných náhod a nedorozumění je rozdělila, proto si Ritsu řekl, že už se nikdy do nikoho nezamiluje. Ovšem jak se

Příběh koláčníka Neda (neuvěřitelně roztomilý Lee Pace v podobě dvoumetrového štěňátka), kterého ten nahoře obdaroval zvláštním darem (Ned dokáže svým dotykem oživit mrtvé. Ovšem i tady funguje známé pravidlo něco za něco - První dotek znamená život, druhý znovu smrt a tentokrát už napořád. Pokud navíc dotyčného oživí na dobu delší než jednu minutu, zemře místo něj někdo jiný.), detektiva Emersona, který Nedovu vlastnost využívá k vyslýchání obětí a tímpádem mnohem úspěšnějšímu řešení zločinů a Edovy dětské lásky Chuck, se kterou se v rámci jednoho zločinu po letech znovu setkal a kterou, protože stará láska nerezaví, nechal naživu, i když věděl, že se jí už nikdy nebude moct dotknout. A taky příběh dalších ujetě perfektních postaviček. Zkrátka, než se Fuller vrhnul na kanibalistické džouky, stvořil tuhle lehce morbidní, americky kýčovitou, ale (i proto) neuvěřitelně roztomilou záležitost, která si podle mě rozhodně zasloužila víc než jenom dvě, navíc ještě tak neštastně otevřené, řady

Poslední člen svaté fandomové trojice aneb příběh točící se kolem bratrů Winchesterů, Sama a Deana, kteří křižují Spojené státy v černé Impale a v rámci rodinného byznysu loví ... nikoliv zvířátka, nýbrž rozličnou nadpřirozenou havěť, se kterou jste se dost možná strašili historkami u táboráků a u které jste sami sebe přesvědčovali, že není skutečná. Zkrátka a dobře se vždy objeví tam, kde je potřeba něco poslat zpátky do Pekla, provrtat stříbrnou kulkou, smočit ve svěcené vodě nebo jednoduše posolit a spálit. A také si vyřizují účty za věci, které se týkají (nejen) jejich rodiny a které rozhodně nejsou nic, co by běžný smrtelník chtěl zažít. Zkrátka, nakopávají zadky a přitom sem tam odvrátí Apokalypsu a podobně. Opět, člověk kolem sebe v jednu chvíli div nedělá kruh ze soli, aby v další chvíli sůl proléval očima. A s každou sérií je to o feels víc a víc ... Kripke si zkrátka s Moffatem nemá co vyčítat a já jenom čekám, kdy ze mě zbyde emocionální troska se zaprodanou duší :'D Bo

Představte si, že je noc, vy si hezky spíte ve svém kolejním pokoji ... a najednou se probudíte a zjistíte, že se po vás plazí úplně cizí kluk, který se vám představí jako Ran, nový spolubydlící a dožaduje se po vás přivolání někoho jménem Yoru. V takové situaci by asi většina lidí reagovala stejně jako Sora Hashiba, který před oním náruživým vetřelcem radši utekl do sprch. Jaké je pak ráno překvapení, když si onen vetřelec z přechozí noci zjevně nepamatuje vůbec nic a představuje se jako Sunao Fujimori, a co víc, prý jsou kamarádi z dětství, což si Sora vůbec nepamatuje. Na druhou stranu, není na tom zas až tolik divného, protože se vrací do školy poté, co se zotavoval z pádu z okna a ze svého přechozího života si nepamatuje téměř nic. To už se ale do celé věci vkládá Matsuri Honjou, který si jakožto kamarád obou dal za cíl, že Soru a Sunaa jednoduše dokope k tomu, aby si k sobě opět našli cestu ... a to tím, že je oba prakticky donutí vstoupit do DO-IT-ALL klubu, kde se z nich stávaj

Vítejte v realitě, kdy stvoření známá z pohádek bratří Grimmů žijí mezi vámi a vy o tom nemáte ani ponětí, protože se umí maskovat jako lidé (a jsou tam i Fuchsbau neboli liškolidi, čili pro Saku ráj ... vůbec nemá už pár let obrovský crush na Rosalee, nééé). Ve většině případů se snaží chovat normálně a nijak nevynikat, ovšem najdou se i tací, kteří zkrátka musí dělat bordel. A proto existují Grimmové, strážci, kteří mají schopnost vidět je, i když se maskují a hlavně mají udělátka na to, aby je zlikvidovali. A právě o těhlech schopnostech se dozvídá náš hlavní hrdina, detektiv Nick, který se s nimi musí naučit žít a využívat je. Narazila jsem na něj vlastně úplnou náhodou, když v září 2012 začal běžet na COOLu, neměla jsem zrovna co dělat a řekla jsem si, že za zkoušku nic nedám. A co si budeme povídat, když se objevil Monroe, kterého osobně považuji za nejperfektnějšího Blutbada (vlkodlaka, jestli chcete), co kdy byl, věděla jsem, že budu koukat dál. A baví mě, moc mě baví, i když j

Příběh asi všem známého brilantního psychiatra Hannibala Lectera, inteligentního, šarmantního, prakticky po všech stránkách dokonalého muže se slabostí pro trochu jiný typ kulinářského materiálu, u kterého si doteď nikdo nevšiml, s čím se jeho jméno rýmuje, a Willa Grahama, konzultanta FBI, který se dokáže perfektně vcítit a rekonstruovat myšlení těch nejzvrhlejších psychopatických vrahů (mám tendence o něm referovat jako o víc psycho verzi Sherlocka Holmese), z čehož mu tak trochu víc šplouchá na maják (ale upřímně, komu by nešplouchalo) a kterým Hannibal schopně a velmi úspěšně manipuluje (dlouho jsem si myslela, že co se definice přátelství týče, je na tom nejhůře Crowley ze Supernatural ... spletla jsem se, Will je zkrátka takové Hanniho pokusné zvířátko), stejně jako celým vyšetřováním FBI. Hodně, opravdu hodně syrový, brutální a psychicky náročný seriál, kterého jsem se dlouho stranila z obavy, že jakožto srab první kategorie bych ho nerozdýchala ... a ejhle. Jakkoliv pesimistick