Sakuřino doupě

Jedna - nejsou to bohové ani lidé, skrývají své pravé podoby. Dva - ti, co porušili pravidla, spadli z nebes a stali se démony. Bohové nečisté očistí velkou kosou, stanou se noční rosou. Hiroshi Kuzumi se spolu s mladší sestrou Manou a otcem stěhuje nikoliv do Hinamizawy nebo Sotoby, nýbrž do malebného městečka Jouga, doslova ukrytého mezi horami a lesy, příhodně rozděleného protékající řekou na starou a novou část, jejichž obyvatelé mezi sebou údajně nemají zrovna nejvřelejší vztahy, a navíc plného keříků s ovocem Hassaku, což je vlastně něco jako kyselejší mandarinka nebo pomeranč a které je pro Jougu tak typické, že má dokonce svůj vlastní festival. Prakticky ihned po příjezdu se seznámí s energickou sousedkou a zároveň spolužačkou jménem Isuzu Tsumuhana, která k němu od první chvíle projevuje víc než vřelou náklonnost a doslova se mu pověsí na paty. Hiroshi je z toho poněkud nesvůj, protože ho s obrovským nadšením a sympatiemi přijímá i celá jeho třída ... tedy, skoro celá. Isuzina

Hodilo by se tradičně začít tím, že Ritsuka Aogami je obyčejný kluk, jenže ona to vlastně není pravda. Za prvé, žije ve světě, kde se lidé rodí se zvířecími (převážně kočičími a psími) oušky a ocásky, které ztratí v okamžiku, kdy přijdou o svou dětskou nevinnost (if you know what I mean). A za druhé, před dvěma lety mu ne vlastním přičiněním (rozumějte vražda) uhořel starší bratr Seimei a zároveň obrovský vzor, což sebralo nejen jeho, ale především jeho matku, která se si při svých záchvatech v přesvědčení, že ten kluk, který s ní žije a který se tak hrozně moc změnil, není její syn (o čemž pod vlivem takového psychického nátlaku a deptání začíná uvažovat i sám Ritsuka), uchyluje i k fyzickému napadání. Není tedy divu, že je Ritsuka ve svých dvanácti letech uzavřený, psychicky nestabilní pesimista s depresivními sklony a pravidelně dochází na sezení k psycholožce. Příběh začíná v okamžiku, kdy Ritsuka nastupuje na novou školu a kromě v té době spolužačkami využívané Yuiko, která po něm

V blízké budoucnosti kdesi na ostrově Midorijima, který je rozdělen na starou obytnou část a takzvané Platinové vězení, ultramoderní letovisko spadající pod mocný Toue Konzern, žije mladík jménem Aoba Segaraki. A jak už to tak chodí, Aoba žije úplně normální život, pracuje v jakémsi vetešnictví, ve kterém se dají sehnat i starší věci a různé náhradní díly, bydlí s poněkud temperamentní babičkou Tae a Renem, což je Aobův Allmate neboli robotické zvířátko, jaká v té době vlastní prakticky všichni. Ačkoliv sám není členem žádného Ribstiez gangu, které na ostrově fungují, tak Aoba zná hned několik jejich vůdců, jako je například Mizuki vlastnící tetovací salón nebo Koujaku, Aobův přítel z dětství a zároveň kadeřník. I tak ale Aoba předpokládá, že bude moci dál žít svůj klidný, ničím nerušený život. Ovšem na ostrově se opět začíná rozmáhat obliba ne až tak úplně legální virtuální hry s názvem RHYME a také se šíří pověry o zmizeních souvisejících právě s Ribstiez. Když je však jednoho dne Ao

Izumi je nejmladším členem rodinného celebritího koncernu Sena, udržovaným v hladkém chodu všehoschopným manažerem Reiem ... a nutno říct, že také nejméně talentovaným. Otec Seyia je slavným divadelním hercem a zpěvákem, matka Nagisa pak bývalou modelkou a nyní krásnou herečkou a starší bratr Shougo je pak zpěvákem slavné rockové skupiny Crusherz. Izumiho největším úspěchem je účinkování ve svatební reklamě před deseti lety, kdy ho matka prakticky donutila navléknout si šaty a hrát děvčátko, což díky jeho roztomilosti nebyl problém. Sám Izumi pak vůbec netouží nějak se do světa showbusinessu zapojovat, místo toho většinu času tráví v manga klubu a jeho největším snem je stát se uznávaným mangakou stejně jako autor jeho oblíbené mangy o Lala-Lulu, mahou shoujo, kterou téměř uctívá. Ale co čert nechtěl, agentura, která onu inkriminovanou reklamu produkovala, přišla po deseti letech s nápadem natočit její pokračování. A tak je Izumi po spoustě přemlouvání, vyhrožování a uplácení znovu do

Nejsem žádná kuchařka. Netvrdím, že jediné, co jsem schopná uvařit, je čaj a ještě přitom div nepodpálím kuchyň, to zas ne, ale přípravu nedělního oběda o třech chodech po mě taky chtít nemůžete. I tak ale, když už jsem třeba doma sama nebo jsem jednoduše doma přes oběd, než abych to nechala na tatíkovi, po kterém by byla zasviněná celá kuchyň, radši se přípravy žvance chopím sama. Když se mi takhle jednou nechtělo vařit se s brambory, přemýšlela jsem, jak bych je upravila jinak ... a vzpomněla jsem si na jednu letní dovolenou v Českém ráji v místě, kam rodičovstvo jezdí už celkem pravidelně, a kde jsme k jídlu občas jako přílohu mívali strašně dobré pečené brambory s kmínem. Řekla jsem si, že tedy nějakou takovou variaci zkusím a myslím, že teď už můžu prohlásit, že se mi povedly vychytat tak, aby byly vážně om nom nom.