Sakuřino doupě

Když se Hiyori Iki jednoho dne vrhla do silnice přímo pod kola náklaďáku, aby zachránila týpka v teplákovce pronásledujícího kočku, asi netušila, jaké to pro ni bude mít následky. Onen týpek v teplákovce totiž záchranů vůbec nepotřeboval, naopak byl velice překvapený, že si ho někdo vůbec všimnul - jmenuje se Yato, bůh, kterého nikdo nezná, ale který je přesto přesvědčený o tom, že jednoho dne bude mít miliony vyznavačů. A Hiyori sice nehodu přežila, ale tak trochu se jí uvolnila duše a ta teď má tendenci opouštět její tělo, Hiyori se tedy nachází tak nějak mezi dvěma břehy. Yato, který nemá ani jeden jediný chrám, neúnavně sprejuje po všech možných i nemožných místech své číslo a za pět jenů pro vás udělá prakticky cokoliv. Jen ho jaksi po tom, co už s ním nemohla dál vydržet, opustila jeho Shinki, zbraň, pomocí které dokáže likvidovat Ayakashi, bytosti, které dokážou negativním způsobem ovlivňovat lidi. Hiyori, která požaduje, aby ji vrátil zpátky do normálu (koneckonců, má na tom sv

Hanako-san, Hanako-san ... are you there? Jako každá pořádná japonská škola má i akademie Kamome svých takzvaných Sedmi divů, o kterých se šíří pověry. Jedním z nich je Hanako-san obývající třetí kabinku na dívčích záchodech na třetím patře staré opuštěné školní budovy, která vám, pokud ji vyvoláte, splní jakékoliv přání. Prvačka Nene Yashiro, která má okultismus v oblibě, a kromě toho by chtěla zažít pořádnou středoškolskou romanci, se rozhodne vyzkoušet, co je na té konkrétní pověře pravdy. Jaké je její překvapení, když zjistí, že Hanako-san skutečně existuje, ovšem s jedním nepatrným malým rozdílem - je to chlapec. A Nene se shodou náhod uvrtá do funkce jeho asistentky. Postupně se setkává s dalšími ze Sedmi divů (neboť jednou z povinností, které Hanako má, je udržování křehké rovnováhy mezi smrtelníky a přízraky), ale také se Kou Minamotem, spolužákem patřícím do klanu věhlasných exorcistů (který díky Hanakovi zjišťuje, že ne všechny přízraky musí být nutně zlé a zaslouží si exorci

Vysokoškolák Seigi Nakata měl odjakživa velice silný smysl pro spravedlnost (ostatně, odpovídá tomu i jeho jméno). A právě tenhle smysl pro spravedlnost ho jednoho dne přivede do cesty cizinci s okouzlující tváří jménem Richard Ranashinha de Vulpian, klenotníkovi, který do Japonska přiletěl, protože si v Ginze chce otevřít klenotnictví. Když ho Seigi požádá o odhad prstenu po své babičce, Richardovy znalosti a schopnosti týkající se drahých kamenů, na které se specializuje, Seigimu doslova vyrazí dech. Když mu tedy Richard v Étranger, jak se jeho klenotnictví jmenuje, nabídne brigádu, Seigi neváhá (i kdyby to mělo obnášet převážně poklízení a přípravu sladkostí a japonského mléčného čaje, pro které má Richard tak trochu slabost). Drahé kameny jsou totiž jako lidé, každý v sobě schovává nějaký ten svůj příběh. Přátelský a za každou cenu upřímný Seigi ovšem začíná zjišťovat, že o příběhu, který v sobě schovává Richard, toho za tu krátkou dobu, co se znají a co ho považuje za přítele, vla

Perfektně průměrný a ničím nevynikající Keita Itou jednoho dne ke svému obrovskému překvapení dostane pozvánku ke studiu na prestižní chlapecké škole Bell Liberty Academy (velmi příhodně přezdívané jednoduše BL). Keita se rozhodne příležitost využít, i když si není jistý, jestli se nejedná o omyl a jestli bude v jeho silách mezi svými novými elitními spolužáky zapadnout. Svou bezprostředností a dobromyslností si ovšem zanedlouho získává většinu školy, především pak Kazukiho Endou, který si ho už od prvního dne prakticky vzal pod svá křídla a ze všech sil mu pomáhá, aby se se školou dobře sžil. Keitu ovšem stále nahlodává otázka, proč zrovna on dostal pozvánku do tohoto privilegovaného světa, když sám nemá žádný talent ... a bohužel nenahlodává jen jeho samotného, takže se sám Keita bude muset rozhodnout, co vlastně chce. A kromě toho, proč má, kdykoliv se nachází v Kazukiho přítomnosti, takový uklidňující nostalgický pocit, který nedokáže zařadit?

Můžu říct, že co se týče zásadních světových událostí odehrávajících se za mého života, s něčím takovým bych nepočítala ani ve snu. :'D A jsem velmi, VELMI ráda, že mám hotové všechny školy a možnost pracovat z domova. Ale i kdybych neměla, tak co se dá dělat? Najednou jsou paradoxně leden a únor, které bývají takovými těmi nejhnusnějšími měsíci roku, zatím těmi nejkrásnějšími. Venku sice začíná všechno kvést, zelenat se a vonět, jenže v tomhle kontextu to (obzvlášť ve městě) nedokážu tak úplně ocenit. Přišla jsem o dva plesy. Přišla jsem o výlet do okolí Karlštejna. S velkou pravděpodobností přijdu i o ten posunutý Animefest. Můžu být nasraná a rvát si vlasy, ale čím si tím pomůžu? Tak se holt dočasně vracím do té asociálnější bubliny, ve které jsem si lebedila tolik dávných let (a nevadilo mi to). Berte tu karanténu tak, že konečně máte čas na něco, na co jste ho třeba dřív neměli nebo jste to neustále odkládali a odsouvali. Udělejte pořádný jarní úklid, ať se doma cítíte dobře.

The power of imagination is what changes everything Poté, co se u části lidské populace náhle probudila psychokineze, svět se nenávratně změnil. Náhlá, téměř božská síla, totiž často přišla ruku v ruce s nárůstem agresivity, a započala dlouhé období vzestupů a pádů opresivních režimů. Křehký mír se povedlo nastolit až tehdy, když si lidé nadaní psychokinezí vybudovali vlastní uzavřenou společnost řízenou složitými pravidly. O tisíce let později se u dvanáctileté Saki Watanabe žijící ve městě Kamisu 66 konečně projevily její síly a může se tedy konečně připojit ke svým přátelům, Marii, Satoruovi, Shunovi a Mamoruovi na speciální škole, kde se děti učí ovládat svůj Cantus, jak jsou jejich síly nazývány. Saki, u které se její Cantus projevil skutečně na poslední chvíli, ovšem začíná přemýšlet nad tím, co se vlastně stane s dětmi, u kterých se neprojeví vůbec. Na současné škole, ale i na škole, kterou navštěvovala předtím, se totiž sem tam někdo ze dne na den ztratí a časem na něj ostatní

My totiž jako lidstvo nepotřebujeme mimozemšťany a podobně, my se dokonale zvládneme vyhladit sami. Aneb moje víra v lidstvo byla opět ztracena. A obávám se, že teď už fakt nevratně. Na jedné straně panika jak při morové ráně a vykoupené všechno, na druhé totální bagatelizace a straně strkání hlavy do písku s tím, že "jE tO pŘeCe jEnOm cHřIpEčKa, tAk cO", nic mezi tím (ale naší generaci nekřivdila, se španělskou chřipkou to bylo úplně stejné ... jen by člověk myslel, že se za sto let dokážeme posunout třeba někam dál). Skutečně nechápu sobeckost a bezohlednost lidí, ne vůči sobě (kdo chce kam, pomozme mu tam, když by se jeden rok bez lyžovačky v Itálii asi zbláznil), ale vůči svému okolí. Jo, taky jsem měla v následujících dvou týdnech jít na dva plesy. Dneska tu končí jarní prázdniny a když vidím, jak se lidé chovají, odpískala jsem je. Stejně tak jako dvě němčiny v následujícím týdnu. Proč? Protože mám strach. Ne o sebe, ale o lidi, se kterými sdílím obytný prostor a u kter