Sakuřino doupě

Žila byla jedna až příliš stydlivá brýlatá dívka jménem Michiru Kita, která žije u příbuzných, protože jí zemřeli rodiče ... ale Michiru věděla, že její rodiče brzy zemřou. Michiru se totiž narodila s ne příliš záviděníhodným darem - když odloží své brýle, dokáže podle kroužku na lidských hrdlech poznat, kdo brzy umře; čím tmavší kroužek je, tím blíže je i konec. Jednoho dne si pak Michiru náhodou všimne, že dva její spolužáci, kteří před půl rokem téměř bez úhony přežili nehodu, při které zahynulo dvacet dalších lidí, Chika Akatsuki a Shito Tachibana, mají kolem krku kroužky, které jsou úplně černé. Když se je pak v dobré víře vydá varovat o jejich neodvratně se blížícím osudu, s obrovským zděšením (aneb chlapci si zkrátka jen tak urvou pravé ruce a prohodí si je) zjišťuje, že Chika i Shito už oba mrtví jsou, tedy, přesněji řečeno, jsou zombie, které naživu udržuje smlouva uzavřená se společností Zombie-Loan, pro kterou teď také pracují, aby splatili svůj dluh a získali znovu svůj živ

This is a story about promise that was made. A children's story about a noble queen of demons and a young boy who devoted everything to her. Jednoho krásného dne je v přímém přenosu jedné televizní show odhalena existence upírů. Princezna Mina Tepes, na první pohled vypadající jako malá holčička, která je však svrchovanou absolutní vládkyní všech upírů, se rozhodla po tisíciletích skrývání odhalit lidstvu existenci stvoření noci a jejím cílem je, na oplátku za to, že ze svého nemalého jmění vyplatí japonský státní dluh, získat do svého vlastnictví jeden jediný uměle vybudovaný ostrov u Tokya, na kterém chce vybudovat své království, Vampire Bund, který by se stal přístavem pro všechny upíry světa, oddělené samosprávné místo, kde by upíři mohli existovat v lidském světě. Ovšem taková utopická myšlenka se rozhodně nezamlouvá každému, ať už lidem, kteří mají celkem oprávněně strach, nebo upírům, kteří nechtějí, aby se o nich lidé dozvěděli. A tak se také, jak se blíží tisková konferen

Keiichiro Tachibana si už v životě zažil své - jako devítiletého chlapce ho unesl neznámý muž, který ho nutil jíst zákusky, ale od kterého se mu nakonec podařilo utéct ... a teď, třiadvacet let od onoho incidentu, který nikdy nebyl doveden před spravedlnost a jehož detaily vlivem šoku zapomněl, ale stále ho trápí s ním spojené noční můry, si Keiichiro přesto, že sám sladké víc než nemusí, otevírá vlastní cukrárnu ve francouzském stylu jménem Antique. Ale jelikož cukrárna není cukrárna bez zákusků, je tedy potřeba někoho, kdo by je vytvářel, a tak se do Antique dostává Yusuke Ono, ďábelský gay (jeho vlastní slova), kterému žádné místo dlouho nevydrželo právě proto, že žádný muž, nehledě na jeho orientaci, nebyl schopen odolat jeho šarmu ... tedy, žádný až na Keiichira. Oba pánové totiž mají, i když na to Yusuke radši zapomněl, společnou minulost - kdysi ještě na střední škole se Yusuke Keiichirovi vyznal, že ho miluje, a ten ho na oplátku celkem dost hnusným způsobem poslal tam, kam slu

Ani si nedokážu představit, jestli vůbec existuje někdo, kdo by dvojčata Dippera a Mabel přicházející na kloub záhadám a tvorům, o kterých se dozvěděla prostřednictvím deníku, který našla uprostřed lesa, jednoho zapadlého městečka v Oregonu, ve kterém tráví letní prázdniny u prastrýce, neznal, ale možné to asi je. Přinejmenším jste na to mohli (jako já) poprvé narazit na Disney Channelu pod názvem Městečko Záhad, kde je to v té změti srágor absolutně nejkvalitnější záležitost a skoro bych až řekla, že je jí pro tenhle pofidérní kanál škoda. Ona je to už na první pohled záležitost vskutku roztomilá a hezky barevná, ovšem na ten druhý je to solidní porce hlášek, vtipů a narážek na všemožné i nemožné konspirační teorie, tradiční americký folklór se všemi tall tales a nejen na ně, a na ten třetí jsou to pak konspiračky, které pak lidé dokážou najít v samotném seriálu a s tím i notná dávka paranoie. A i když bych na to děti koukat nechala, rozhodně neberu Gravity Falls jako dětský seriál. O

Gimme some blood nya! Bylo jednou jedno malé opuštěné koťátko, které nemělo co jíst a bylo tak slabé a vyhladovělé, že se ani nedokázalo postavit, natož vůbec pohnout. Ale ve chvíli, kdy se koťátko nacházelo už na samotném prahu smrti, se najednou z temnoty zjevil upír, dal mu napít své krve a tím ho nejen zachránil, ale také mu zajistil věčný nesmrtelný život. A tak se zrodil Nyanpire neboli Mňaupír, čili kočka upíří. Nyanpire, který s nástupem svého upírství začal mít velkou slabost pro všechno červené, nakonec našel domov u Satsuki, ale také si našel kamarády, jednookého samuraje jménem Masamunya Dokuganryu, který se do něj v domnění, že je nikoliv kocour, ale kočka, dokonce zamiloval (ale co si budeme povídat, je do něj zamilovaný pořád, i když už ví, že je kocour), anděla Nyatenshi, který se ovšem jako anděl nechoval, byl z Nebe vyhoštěn a teď je z něj poťouchlý padlý anděl Meowcifer, ale také koťátko Chachamaru, které přinese domů Satsuki a které se, ač je mladší než Nyanpire, ch

V dnešní době na Zemi žijí, přijíždějí na ni a odjíždějí z ní stovky mimozemšťanů. Mírumilovné druhy, krvelačné druhy, druhy na pokraji vyhynutí, ti všichni udržují s lidstvem křehkou rovnováhu. Jediní, kteří si to neuvědomují, jsou lidé. Yukitaka Tsutsui se právě přestěhoval z Tokya do prefektury Yamagata a nastupuje na střední školu Kisaragi, kde, jak doufá, se stane úspěšným hráčem baseballu. Jenže když vejde do svého nového bytu, najde v něm úplně cizího blonďáka, který mu tvrdí, že je mimozemšťan (což mu ostatně později i dokáže), který nouzově přistál na Zemi a nic si nepamatuje. Ovšem, postupně vyplouvá na povrch, že náš blonďák nemá modrou krev jenom doslovně (vážně, neteče z něj červená, ale modrá), ale také obrazně - je totiž korunní princ planety Dogura a za hezkou tvářičkou schovává nejen geniální mozek, ale také snad tu nejhorší možnou povahu v celém vesmíru; řekněme to tak, že jméno Baka mu rodiče vybrali snad zásahem osudu, protože na na něj vážně dokonale sedí, naše pri

Vypij kondicionér a umři! Hiroshi Inaba, který je vlkodlak a zároveň vlasový fetišista, který získává informace a schopnosti právě ze žužlaných vlasů, díky čemuž dokáže z jediného vlasu poznat a najít pachatele, býval známým policejním psem, od policie ale odešel a založil si soukromou detektivní kancelář, kterou spolu s ním sdílejí jeho dva asistenti, Yuuta Sasaki, který vypadá jako roztomilá malá holčička, ale ve skutečnosti je to poněkud sadistický crossdresser se silným komplexem zaměřeným na svého ušatého senpaie, a Kei Nozaki, který je snad až na svou posedlost kočkami asi nejnormálnější a nejduchapřítomnější postavou. Ovšem ve městě řádí Don Valentino se svou mafiánskou rodinkou, který vyloupil už šestou banku a jedinou stopou, která po něm zůstává, jsou (doslova) přežvýkané bankovky s jeho podobiznou (ano, prakticky nikdo, až na Keie, se nepozastavuje nad skutečností, že Don není člověk, ale koza). A tak se detektiv Kuniharu Ogino, který dříve, ještě za policejních časů, býval

No blood! No bones! No ash! Vítejte v současném Japonsku, ovšem v tak trochu alternativní historii, než jak ji známe. V historii, ve které existuje sedm Králů, kteří ovládají různé nadpřirozené schopnosti. Yashiro Isana, všeobecně známý díky svým bílým vlasům jako Shiro, je věčně sluníčkový student střední školy Ashinaka, která se nachází na samostatném ostrově. Shiro školou proplouvá tak trochu víc s hlavou v oblacích, věčně ztrácí svůj mobil sloužící také jako identifikační doklad, neustále s sebou vláčí slunečník a od spolužáků věčně somruje jídlo, které pak na střeše konzumuje spolu se svou kočkou. To se ale změní, když ho jednoho dne spolužačka Kukuri, aby taky alespoň jednou něco dělal, vyšle do města, aby vyzvedl ohňostroj na školní festival. Jen co do města vkročí, prakticky okamžitě se ho pokusí sejmout několik chlápků ovládajících oheň, kterým se nechápající Shiro samozřejmě pokouší utéct a před kterými ho nečekaně zachrání sličný moderní samuraj, Černý Pes Kuroh Yatogami ...

We are fragile. We are merely a life form that cannot survive on its own. So don't bully us. Sedmnáctiletý student Shinichi Izumi má se svou pravačkou ještě důvěrnější vztah než většina jeho vrstevníků. Jednoho dne se totiž k Zemi potichoučku polehoučku začali snášet Parazité neznámého původu a vydali se hledat své lidské hostitele, kterým by pronikli do mozku, který by pozřeli a tím získali kompletní moc nad ovládáním jejich těl. Shinichi měl to štěstí, že usnul se sluchátky v uších, a tak Parazit, který si ho vybral, nebyl schopen proniknout ušima rovnou k mozku ... a proto se Shinichimu zavrtal do pravé ruky. Ovšem i rozespalý Shinichi, nejspíš hlavně díky instinktu a svému panickému strachu z hmyzu, si ruku stačil kus nad loktem zaškrtit šňůrou od oněch sluchátek, a tak Parazitovi zabránil v další migraci. Shinichi by snad i zůstal přesvědčený o tom, že se mu to všechno jen zdálo, v čemž ho upevnili i rodiče, ovšem když si druhý den jeho ruka doslova dělá co chce a nakonec na n

Jako dítě jsem velikonoční nádivku nikdy nejedla. Následovalo krátké období, kdy jsem ji jíst začala, ale když jsem v ní jednou kousla do něčeho, co bylo buď tlusté maso nebo dokonce křupka (babi s dědou jsou totiž schopni narvat úplně do všeho bůček a jiné hnusy) a krásně se mi zvedl žaludek, zařekla jsem se, že už to v životě nepozřu. Ovšem před několika lety jsme s mamkou v nějakém časopise našly recept na nádivku s brokolicí, udělaly jsme ji, hezky s dobrým uzeným, a té jsem se doslova mohla užrat. Ovšem po letech recept zapadl bůhví kam a tak jsem letos při pátrání po alternativě narazila na tenhle , který jsme se, i přes drobné úpravy, rozhodly vyzkoušet.

Záležitost, která mě nejdřív neuvěřitelně naštvala, protože kvůli ní přesunuli Supernatural, ale u které jsem nakonec velmi ráda, že jsem překonala svůj vnitřní odpor, protože mi asi nejvíc ze všeho připomíná mé drahé Pushing Daisies, které jsem touhle dobou sledovala před rokem. A proč zrovna Pushing Daisies? Protože námět nadějné studentky medicíny, které se dosavadní život změnil v okamžiku, kdy se ne vlastní vinou (děti, nedělejte výjimky a nechoďte na pochybné party, tady vidíte, jak to může skončit) stala zombie, v rámci zachování lidské tváře a osobnosti musí pravidelně baštit mozky, ke kterým má ovšem při práci u koronera (který mi jen tak mimochodem hrozně připomíná jednoho mého spolužáka) téměř volný přístup, ovšem s každým zbaštěným mozkem dočasně převezme i vzpomínky (a taky částečně povahové rysy) mrtvého a vize, díky kterým pomáhá jistému detektivovi vypátrat okolnosti smrti, mi přijde stejným způsobem lehce morbidní, ale taky zábavný a vtipný. :) Víte, že jsem na zombie

Akihito Kanbara vypadá jako každý obyčejný student druhého ročníku, jenže tak úplně obyčejný není, protože je díky tomu, že je napůl youmu a má schopnost neuvěřitelně rychlé regenerace, prakticky nemrtelný, i když stále cítí bolest (město má totiž, i když o tom běžní smrtelníci samozřejmě nemají ani zdání, i svou duchovní stránku). Jednoho dne pak spatří na střeše školní budovy studentku prvního ročníku Mirai Kuriyamu, která se zcela očividně chystá skočit. A jelikož je Akihito tak trochu víc úchyl na brýle usazené na dívčích nosících, rozhodne se Mirai od sebevražedných úmyslů odradit a brýlatou krásku, která je doslova prototypem jeho úchylky, zachránit ... jenže Mirai ho nečekaně probodne mečem vytvořeným z vlastní krve, poprvé, ale rozhodně ne naposledy. Je totiž posledním žijícím členem klanu lovců youmu, kteří dokážou manipulovat s vlastní krví a díky této "prokleté krevní linii", která je skutečně unikátní, byli vždy obávaní, ale také ostatními lovci stranění. Když Mir