Sakuřino doupě

Došla jsem k závěru, že by bylo možná fajn takhle ve sváteční den zase utrousit pár slov, obzvlášť, když začalo to nejkrásněji barevné období (a už to začíná být vidět, Středohoří hraje doslova všemi barvami 🍂🍁). Takže něco ve stylu Lol, not dead (asi ze mě trochu bude mluvit i ta Retsina, kterou popíjím, tak předem pardon). Dovolená byla strašně fajn. V Jizerských horách jsem byla všehovšudy jednou, a to ještě na táboře (a to má člověk upřímně trochu jiné starosti, že), a musím konstatovat, že jsou neskutečně krásné. A to o to víc, když jedete v období, kdy nikde není prakticky ani noha (aneb když jsou na ubytování kromě vás jednom dva další lidé a bazén s vířivkou tedy máte prakticky jenom pro sebe ♥). V lesech doslova modro obrovských sladkých borůvek, sem tam i nějaká ta houba (dokonce i jedlá), sice už chladněji (jednou dokonce pár minut padal zmrzlý déšť), ale jinak krásně ... stručně a dietně, vyběhala jsem se, vyplavala, přečetla prakticky dvě knížky (posledních pár kapitol

Hearts are like guitar strings. They won't play sounds if they're too loose. You have to wind them up, until they're about to break, and that's when they become a wave that hits your ear drums. Středoškolák Ritsuka Uenoyama je takový ten typ multitalentovaného člověka, který dost dobře zvládá jak sport, tak hudbu, a kterého by většina z nás asi s chutí zaškrtila - kromě toho, že ve škole hraje basketball, hraje na kytaru v kapele, do které ho díky jeho talentu jako třetího člena přijali už univerzitní studenti, Haruki a Akihiko. Když si jednoho dne Ritsuka chce dát mezi vyučováním šlofíka na svém tajném místě, ke své nelibosti zjistí, že mu ho zabral jakýsi zamlklý cizí týpek svírající fancy kytaru s prasklou strunou, který o kytarách evidentně moc netuší a má za to, že je permanentně rozbitá. Ritsuka se rozhodne prasklou strunu vyměnit, ovšem ve chvíli, kdy kytaru spraví, se na něj Mafuyu, jak se onen týpek jmenuje, totálně upne a snaží se ho za každou cenu uprosit, ab

Jakožto odjakživa zarytý kočkomil jsem vždycky chtěla zavítat do nějaké kočičí kavárny, jenže všechny měly takovou malou, i když podstatnou vadu - byly daleko. Proto, když jsem se na Animefestu od Sayi k velkému překvapení a radosti dozvěděla, že jedna taková se nachází v Ústí, bylo jasné, že se do ní musíme jednou vypravit společně. A ten okamžik nastal dnes.

Teda, řeknu vám, že po Kruťákovi a spol. bylo docela zarážející vidět svět, kde se fae nechovají k lidem jako k odpadu, ale právě naopak :'D (aneb ano, tady jsou fae na tom nejnižším společenském stupni a dělají tu nejšpinavější práci ... neříkám, že to po těch arogantních intrikánech nebylo osvěžující). Jen jsem asi ze začátku úplně neočekávala tak moc velké narážky na téma migrantů a dá se říct politických uprchlíků ... jasně, že když se odlišujete už jenom tím, že máte nádherná funkční křídla připomínající vážku nebo rohy na hlavě a místo nohou kopyta, tak je téma rasismu a xenofobie docela nasnadě, jen bez toho posledního zmíněného už to teď asi taky nejde, no nic. ^^" I tak je ale ten svět, který je tak moc podobný tomu skutečnému viktoriánskému, dost fascinující, a nejenom tím, že v něm hlavní roli hrají kulisy nejen (upravené) Prahy, ale i dalších krásných koutů naší zemičky. :3 Carnival Row v sobě spojuje tolik různých žánrů, že by si člověk mohl říct, že z toho bude a