Sakuřino doupě

Po prvním a druhém díle konečně nastal ten okamžik a já odteď můžu tvrdit, že jsem to přežila. I za tu cenu, že ta část života, kterou jsem nad tím promrhala, už se mi nikdy nevrátí :'D Ovšem v otázce YOLO či neYOLO v jsem v tomhle případě zvolila YOLO 8D Slečna Ocelová už není ani slečnou, ani Ocelovou, nýbrž paní Šedivou a chudinka si pořád nemůže zvyknout na to, že je teď díky svému božskému manžílkovi opravdu nechutně bohatá, hrozně nerada totiž utrácí, ještě víc nerada nakupuje a místo toho, že by zcela reálně mohla zbytek svého života prosouložit se svým ochranitelským panem božským (což ostatně stejnak praktikují tak jako tak), chce zůstat nezávislá a po prakticky prosouložených líbánkách se chce vrátit a také se vrací do práce, ovšem chudince je to tak nějak trapné, že si nechce v popiscích změnit jméno, kolem čehož je samozřejmě obrovské hogo fogo, jak jinak. Jenže i ve sladkém životě multimilionářů se občas objeví nějaký ten mráček, a tak je tu pořád ten zlý pán, který si

Před několika staletími se lidstvo dostalo na pokraj vyhubení, a to díky tomu, že se objevili jeho přirození nepřátelé, titáni. Někteří jsou vysocí jen pár metrů, ovšem ti nejvyšší i pár desítek. Některými rysy se více či méně podobají lidem, zdá se, že většina z nich není inteligentní, nemají vnitřní orgány, takže vlastně ani nepotřebují přijímat potravu, lidi tedy žerou jen tak pro srandu. Navíc jsou až na jedno jediné slabé místo prakticky nezničitelní. V bojích s titány tedy lidstvo kromě obrovských ztrát na životech přišlo o naprostou většinu svého území, a tak posledních pár přeživších milionů lidí žije ukryto v jednom obrovském městě chráněném třemi padesátimetrovými hradbami, které nesou jména Maria, Rose a Sina a které jsou vyšší i než největší z titánů. V současnosti lidstvo nevidělo titána pomalu sto let, a tak se zdá, že všichni za hradbami prožijí klidný a relativně spokojený život. Ovšem jak by řekl doktor Vlach, pokud prožíváme delší dobu idylu, přestaneme ji vnímat. Jed

Takaya Ougi je (samozřejmě, jak jinak) obyčejným středoškolákem, tedy, alespoň si myslí, že jím je. Situace se začne pomalu měnit v okamžiku, kdy zjišťuje, že s jeho nejlepším kamarádem Yuzuru Naritou není něco tak úplně v pořádku. Začíná trpět na náhlé výpadky paměti, někdy si nepamatuje si třeba ani to, co dělal den předem. Dokonce i Takaya uvidí ženu hořet v podivném modrém plamenu a Yuzurův stav se neustále zhoršuje, dokonce to dojde tak daleko, že začne vidět mrtvolně vypadající duchy a jiné bytosti, které se ho evidentně snaží zabít. V tu chvíli vstupuje na scénu záhadný kravaťák Naoe Nobutsuna, který Yuzurua pomocí exorcismu zachrání. Ten samý Naoe pak Takayovi sdělí, že je ve skutečnosti Kagetorou Uesugi, vůdce klanu Uesugi ze starého Eda, kterému Naoe slouží. Samozřejmě, že něčemu takovému Takaya nechce ani za nic věřit (a člověk se mu ani nemůže divit, když si z té doby nepamatuje zhola nic), pak ho ale začnou pronásledovat duchové a jediný způsob, jak se jich zbavit, je pomo

Recept přitáhla mamka od kolegyně z práce, která o něm doslova básnila, tak jsme se rozhodly ho taky vyzkoušet, protože je to opravdu jednoduché jak facka :)

U jedné z přístavních hrází v tokyjském zálivu stojí malá galerie známá jako Gallery Fake neboli galerie padělků. Její majitel, Reiji Fujita, byl kdysi velmi váženým a znalým kurátorem Metropolitního muzea umění v New Yorku, odkud byl ale bohužel kvůli intrikám svých kolegů vyhozen, zanevřít na umění ho však tahle událost nedonutila. Galerie, kterou si otevřel v Tokyu, nemá mezi lidmi točícími se kolem umění a umělci samotnými zrovna dobré jméno, přesto nemá o bohaté zákazníky nouzi, protože Reiji dokáže na černém trhu sehnat prakticky cokoliv, po čem zákazník touží. Zároveň však razí heslo, že člověk bez jakéhokoliv estetického cítění si zkrátka zaslouží oškubat, protože jedině tím, že ho někdo oškube, se může naučit rozeznat originály od padělků. V jeho podnikání mu pak jako jeho asistentka pomáhá mladá Sara, a to převážně z toho jednoho osobního důvodu. Reiji ale není nějaký padouch, který by s uměním kšeftoval jenom proto, aby si nahrabal co nejvíc peněz, ačkoliv si přesně to větš

Tak jo, jsem zpátky. A moc ráda bych, stejně jako poslední tři roky nazpátek, vedla report v onom bezvýhradně pozitivním duchu, jenže letos to takhle jednoduše prostě nejde (ﾟｰﾟ;