Sakuřino doupě

Jak vypadá takový běžný život upírů v 21. století? Přesně o tom dokumentární formou pojednává tenhle perfektní seriál, jehož jméno vám může být povědomé - přecházel mu totiž neméně perfektní stejnojmenný film z roku 2014 se stejnou tematikou. A stejně jako u filmu, jedná se o strašně povedenou a hrozně vtipnou záležitost, kterou doporučuji všemi deseti. Upírská klišé, střety starého s novým (aneb stovky let staré nesmrtelné bytosti řešící běžné životní problémy), silné přízvuky (Nadja je v tomhle prostě rozkošná :D), nečekané druhy upírů (protože energetický upír je taky upír) a tak trochu trapný humor, který je ovšem v tomto případě zcela účelový a o to vtipnější. Je to zkrátka něco, co si nemůžete nechat ujít, pokud máte rádi upířiny a inteligentně parodické počiny, které působí tak strašně pitomě, až jsou vlastně geniální ... a pokud jste už viděli film a váháte, tak tuplem! Stojí to za to.

Neříkám, že život bez nějakého toho dobrodrůža by byl nemastný neslaný ... ovšem takové dobrodrůžo, s jakým se začal letošní Animefest, už asi v životě opravdu zažít nechci. ^^" Samozřejmě, on za to con samotný jako takový nemůže, ale má to na něj docela zásadní vliv. Ale hezky popořadě o tom, jaký ten poslední víkend v moravské metropoli vlastně byl.

O čem že bude řeč dnes? O něčem, co někteří považují za zbytečnou věc, která jen zabírá čas ... ale já k nim rozhodně nepatřím. O jídle.

Včera večer už mi nezbývala energie prakticky na nic, a tak tedy už klasicky až den poté. Asi vážně stárnu, ale ty davy lidí a tlačenky vždy a všude ze mě začínají čím dál víc vysávat energii. ^^" Ale takový důchodce, abych to jeden den nevydržela, ještě nejsem, takže here we go!

Jak bych to jenom začala ... tak nějak jsem měla původně v plánu ozvat se už před týdnem, to byly akorát Čarodějnice, konec dubna a já se vydala na návštěvu do Ústí, chvíli po mě poštou dorazil Cardan, kterému jsme (snad úspěšně) spravovaly nalomený ocas, a kromě obligátních vypůjčených knížek jsem si plánovaně přivezla tyhle boží objednané záložky a neplánovaně strašně boží citronkovou plátěnku ... ale pak jsem si zase uvědomila, že to je prakticky jediné, o čem bych tu plkala, a nějak z toho sešlo. ^^" Tak až teď, o týden později. Nemyslete si, že mi blogískování nechybí, chybí. Jen prostě zatím nebyl dostatek materiálu, a to vlastně ani na ty deníčkovité články, které jsem před lety chrlila jak na běžícím páse (a abych byla upřímná, o ukládání urny s babiččiným popelem do hrobu se mi rozepisovat nechtělo, protože je do toho každému houby, a nechci riskovat další totálně nesouvisející a v tomhle případě víc než neuctivý komentář od jistého stvoření, které si jenom snaží nahnat o