Sakuřino doupě

Je to tu až o týden později, protože před týdnem jsem nějak nepochopila, že se jedná o poslední epizodu ... no nic, to se stává i v lepších rodinách. :'D Je to ujeté, stejně jako asi všechny Murphyho počiny, ale má to naprosto skvělý osmdesátkový feel a jako takový v podstatě slasher z prostředí zazobaných pubertálních pipíčků z Los Angeles (kde vám většina postav buď není ani za ždibec sympatická nebo vám vysloveně pije krev a jenom čekáte kdy ... nehledě na to, že tam prakticky ze všech padá sníh víc jak z medvídka z Bogoty, ehm) je to naprosto ideální na léto, alespoň za mě, má to přesně takový ten spooky summer vibe. A to já ráda. I když tedy na konci nejsme ani za mák chytřejší, co nebo proč že se to tam vlastně sakra děje (aneb máme tady mimo jiné sériového vraha, co má rád zvířátka, sebevražednou satanistickou sektu a další zajímavosti), bavilo mě to velice a doufám, že bude pokračování, protože s takovýmhle koncem nekoncem se prostě nespokojím. >:D

Byla jednou jedna kočičí maminka, která se rozhodla v jeskyni uprostřed lesa přivést na svět svá koťata. Jenže právě v té jeskyni se nacházelo také opuštěné dračí vejce, ze kterého se jí neočekávaně povedlo vysedět malého dračího sirotka. Kočičí maminka ani na chvíli nezaváhala a malého dráčka okamžitě začala vychovávat se svými koťaty. Stejně jako další lesní kočky ale nebyla obyčejnou kočkou, nýbrž Cait Sith, magickým tvorem, který nejen že je inteligentní a dokáže mluvit, ale také ovládají magii, a to nejen k lovu. Jednoho dne však kouzelný rituál vyvolání dráčkovi i jeho sourozencům sebral jejich maminku do světa lidí. Dráček rostl a rostl, až vyrostl v dospělého draka plně ovládajícího magii, spálil lidem město a prohlásil se ochráncem všech lesních koček před lidmi a jejich chamtivosti po kočičí srsti. Stejně jako ale nejsou stejní všichni lidé, ne všechny lesní kočky ale sdílely stejnou nenávist k lidem jako jejich Okřídlený strejda, a tak postupně mezi lidmi a lesními kočkami z...

Říkala jsem, že chci stihnout ještě dvě výstavy, a tak je tady i ta druhá. V rámci našeho srazu jsem vytáhla Míšu za kulturou, a to na výstavu Tichá krajino z naší alma mater (jiná fakulta, ale chápeme).

V poslední době ty výstavy vždycky stíhám jen tak tak, ale ono není až tak důležité, kdy se tam člověk dostane, hlavně, když se tam dostane. A zrovna tady Sedm tváří krušnohorského krajkářství by bylo opravdu hřích prošvihnout. 🧵🧶