Sakuřino doupě

Co vám budu povídat, na sport se nedívám prakticky ani z donucení, protože mi to prostě nic nedává ... jedinou výjimkou je krasobruslení. Krasobruslení tedy skutečně můžu a vždycky jsem mohla, a to tedy především to pánské (živě si vzpomínám, jak jsem ještě ke konci základky šíleně prožívala zimní olympiádu v Turínu, tam jsem skutečně fangirlila jak blázen). A jelikož poslední tři dny (i když bych samozřejmě mohla a měla dělat něco produktivnějšího, ale to ostatně dělám minimálně o velkých pauzách) trávím převážně u mistovství Evropy v Ostravě, rozhodla jsem se věnovat samostatný článek něčemu, co mě fascinuje úplně stejně - a to krasobruslení v anime. Osobně jsem vůbec na první zobrazení krasobruslení narazila před třemi lety v Death Parade , konkrétně v předposlední jedenácté epizodě. Kromě toho, že Death Parade považuji za skutečně povedené a zamyšlení hodné anime, tahle jediná scéna měla za následek, že jsem zírala na monitor notebooku jak v transu a téměř nedýchala, protože s tako

Pipiru piru piru pipiru pii! Hodilo by se klasicky začít tím, že Sakura Kusakabe je obyčejný japonský student ... jenže to by s ním nesměla pod jednou střechou dočasně žít Dokuro. Dokuro je totiž anděl seslaný z budoucnosti s úkolem, aby Sakuru zabila. Sakurova budoucí verze totiž odhalí tajemství nesmrtelnosti ... jenže k tomu dojde jako k vedlejšímu účinku při pokusu vytvořit svět pedofilů, a tak se všechny ženy navždy zaseknou na vzhledu dvanáctiletých holčiček. Dokuro si ovšem myslí, že Sakura může být ušetřen, a tak u něj zůstává a neustále ho otravuje a zaměstnává, aby k té budoucí katastrofě nemuselo dojít ... což jí ovšem nebrání v tom, aby Sakuru, který je prostě v takovém tom klasickém předpubertálním rozpoložení a myslí převážně kladélkem, sem tak z nějakého banálního důvodu rozšvihala na kaši svou ostnatou palicí jménem Excalibolg, a pak ho zase pomocí kouzelné formulky, kterou odmítám vypisovat znovu, oživila. Jenže, Dokuro je ve svém světě, protože nesplnila příkaz, považ

What isn't remembered never happened. Memory is merely a record. You just need to rewrite that record. Lain Iwakura je poměrně zvláštní čtrnáctileté děvče. Je tichá, nemá moc přátel, a přesto že její otec pracuje v počítačové společnosti Tachibana Labs, Lain se nevyzná prakticky ani v základním ovládání počítače a nějak zásadně po tom ani netouží. To se ovšem změní ve chvíli, kdy jí, stejně jako několika dalším spolužákům, přijde mail od jejich spolužačky Chisy. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby Chisa nějakou dobu předtím neskočila ze střechy a nezabila se. Ostatní spolužáci mail považují jenom za nevhodný a krutý vtip, ovšem Lain se Chisina slova o tom, že už neměla žádný důvod zůstat v reálném světě, protože v něm stejně nezáleželo na tom, jestli v něm skutečně byla nebo ne, a tak si uvědomila, že už se nebojí vzdát se svého těla, nějakým způsobem dostanou pod kůži. Díky otci, který se zdá být jejím nenadálým zájmem o technologii potěšen, dostává nejnovější model počítače Na

Kagome kagome Kago no naka no tori wa Itsu itsu deyaru Yoake no ban ni Tsuru to kame ga subetta Ushiro no shoumen daare Píše se rok 2019 v realitě velmi podobné té naší, ač technicky trošičku vyspělejší, a nacházíme se na ostrově Tanegashima, kde robotickému klubu tamní střední školy hrozí rozpuštění. Klub má pouhé dva členy, studenty třetího ročníku Akiho Senomiyu a Kaita Yashia, které kromě toho, že se znají už od dětství, spojuje také skutečnost, že se oba v dětství stali obětmi zvláštního incidentu na lodi při návratu z výletu a od té doby si nesou následky v podobě občasných záchvatovitých křečí a odlišného vnímání času, které je doprovází. Kaitovi, který se spíš než o nějakou klubovou činnost zajímá pouze o hraní mecha bojovky Kill-Ballad, je nahnutý osud klubu tak nějak šumák, ovšem zapálená prezidentka Akiho se nehodlá jen tak vzdát. Jejím snem je totiž předtím, než odmaturuje, dokončit to, na čem klub neúnavně pracoval posledních osm let - obrovského funkčního robota, jehož př

Sedmnáctiletý středoškolák Yuuta Gamon je autorem blogu Kiri Kiri Basara zabývajícím se všemi možnými okultními fenomény. Ne tedy že by sám Yuuta na něco takového věřil, ale vycítil v okultismu jasnou příležitost, jak se proslavit a ještě si vydělat. Většinu času tedy vysedává v zastrčeném podniku Blue Moon, kde dává dohromady články, a u toho mu notně sekunduje jeho poskok (její vlastní slova), velmi vyvinutá a poněkud infantilně hyperaktivní Ryouka Narusawa. A jelikož Yuutu napadne, že nějaká známá osobnost by mohla návštěvnost jeho blogu (a tím pádem i možné prachy) zvýšit, nejen že do Basary za pomoci Ryouky přitáhne Miyuu Aikawu, přesladkou video hvězdičku, která údajně umí předpovídat budoucnost, ale rozhodne se vydat se za profesorem Hashigamim, který je známý svými tak trochu kontroverzními názory na propojení okultismu a vědy. Ovšem, Yuuta v prázdné opuštěné kanceláři k vlastnímu zděšení narazí pouze na profesorovu zohavenou mrtvolu, kterou očividně někdo ještě před smrtí dost

Šíří se pověry, že ve starém opuštěném sídle na okraji města se ukrývá příšera. Intelektuál Hiroshi a jeho spolužáci, frajer Takurou, věčně vyklepaný Takeshi a klasická yandere Mika, se vydávají do sídla, kde jsou napadeni monstrem známým jako Ao Oni (pro lid japonštiny neznalý, v podstatě modrý obr). Dokážou vyřešit sérii hádanek a živí, zdraví a vcelku uniknout ze sídla? Nebo ... co když v sídle s Ao Oni zůstanou a zažijí další bláznivá dobrodružství? Naši čtyři přátelé si otestují svou odvahu, a to i pod permanentně přítomnou hrozbou možné smrti.

Když už jsem na to slyšela pochvalné názory i z řad učitelstva mého ústavu (co si pamatuji, párkrát padlo slovo během Speciální pedagogiky, teď už chápu proč), řekla jsem si, že bych se na to asi fakt měla podívat ... a s čistým svědomím můžu říct, že tenhle ponurý, syrový pozdrav z našich roztěžených Sudet je asi ten nejlepší seriál, jaký kdy v naší zemi vznikl (a to víte, že vůči našim seriálům jsem, až na pár světlých výjimek, víc než silně skeptická). On totiž ani, když si to srovnáte s tou většinovou tvorbou typu Růžových ohrádek Ulic a jiných srágor, tou celkovou atmosférou jako český seriál nepůsobí. Je to syrové, špinavé ... ostatně takové, jaký je celý ten náš kraj. Ale vždycky se musím až zasmát nad tím, jak my Sudeťáci musíme být pro zbytek země fakt drsnější než šmirgl (nebo Bruntál), když vidíte ty šachty, kouřící komíny a chladicí věže, šlapky, perníkové chaloupky a podobně. :D Neříkám, že to tak není, jen už jsem si asi zvykla, protože v té realitě, která je tady popisov