Sakuřino doupě

S knižní předlohou jsem stále ještě neměla tu čest (shame on me, protože když jsem o ní někdy kdysi dávno na anglistice slyšela poprvé, věděla jsem, že si to někdy zcela bez debaty budu muset přečíst), ale pokud mám hodnotit tuhle seriálovou verzi, tak ji hodnotím velice kladně (a ne, neříkám, to jenom proto, že Harry Lloyd jako Bernard Marx je asi to úplně nejlepší, co může nabídnout, a prostě kutenka ( fight me  (꒪ཀ꒪)) who deserves a million proper hugs ♥) Upřímně nějak nedokážu svět bez jakéhokoliv soukromí (protože everyone belongs to everyone else ), kde jsou všichni de facto permanentně na happy lentilkách a kde prakticky všechno končí orgií (pokud tedy náležíte do správné společenské skupiny, samozřejmě, 99,9% of Alphas more like Alphaholes, tbh), považovat za dokonalý, ale to je velice subjektivní, že. ^^" Jasně, tak nějak pořád celou dobu přemýšlíte, jestli se z Indry vyklube spíš něco podobnějšího Matrixu nebo podobnějšího Sybil System, ale to k dystopiím už prostě patř...

Nebojte, nezbláznila jsem se a vím, že jaro už skoro klepe na dveře (alespoň astronomicky). Ale i vzhledem k aktuálním ranním mlhám, které spíš než konec února připomínají konec října, jsem si uvědomila, že jsem se o tuhle dobrotu nějak zapomněla podělit. Nejspíš proto, že vloni tvořila část mých vánočních dárků (švestek se oproti očekávání nakonec urodilo fakt hafo). Ale co, lepší pozdě než později.

Sice jich nemám moc (pokud nebudu počítat takové ty předražené nekvalitní shity z Mangashopu, které jsem už musela schovat do krabice, protože mi při pohledu na ně bylo poněkud stydno), ale i tak si zaslouží tady být. :3

Mám hrozně ráda takové ty magazíny, které většinou zadarmo nebo za nějaký symbolický peníz nabízí Albert, Penny, Billa a podobně. Jednak pro ty krásné fotky jídla (no jo, no), ale hlavně pro všechny ty recepty, protože když člověk už neví co by a hledá inspiraci, má do čeho nahlédnout. No a jelikož se v jednom z posledních alberťáckých objevil mimo jiné i recept na rychlý ramen s hlívou a vejcem, měla jsem jasno, co brzy vyzkouším - ramen jsem chtěla ochutnat už hodně dlouho, ale buď nebylo kde, a když už bylo, nějak na to nakonec nedošlo ... až dodnes. 🍜🍥🥢

Znáte takový ten stav, kdy prostě hrozně chcete něco psát a zveřejnit, ale na druhou stranu se vám do toho vlastně hrozně nechce? Takhle to poslední dobou mám prakticky se vším a upřímně už mě to začíná trošičku štvát. Tak je asi na čase to konečně rozseknout.

Na první pohled je Ash Lynx se svými blond vlasy a pronikavě zelenýma očima jen neobyčejně krásný mladík. Ovšem zdání klame. V pouhých sedmnácti letech je vůdcem vlastního pouličního gangu a oblíbeným mazlíčkem nechvalně známého mafiánského kmotra Dina Golzine, který ho našel v ulicích New Yorku jako malého kluka, který utekl z domova, a vychoval k obrazu svému. Ovšem když se Ash na vlastní pěst pouští do pátrání po tom, co znamená "Banana Fish", jediná dvě slova, která je od návratu z vojenské mise v Iráku schopný opakovat jeho starší bratr Griffin, Papa Dinovi se jeho šťourání zrovna moc nezamlouvá a do podzemního baru, který Ash používá jako svůj úkryt, posílá své muže ... a tady přichází na scénu japonský fotograf Shunichi Ibe se svým mladým asistentem Eijim Okomurou, kteří se v onom baru zrovna vyskytují, protože chystají reportáž o newyorských pouličních ganzích. Pokud vám připadá, že už teď má Eiji poměrně blbý den a přišel k tomu jak slepý k houslím, Dinovým mužům s...

Jelikož (alespoň tady v mých severských končinách našich luhů a hájů) je stále zima v plné polní, při pohledu z okna mám chuť zpívat si Zafúkané a předpovědi vyhrožují poklesem teplot FAKT hluboko pod nulu, řekla jsem si, že je nejlepší čas přijít zase s tematickým čtecím článkem. Protože kdy jindy číst o zimě a mrazu než právě v zimě a mrazu, že? (¬‿¬)