Únor bílý, papírové děti sílí

Znáte takový ten stav, kdy prostě hrozně chcete něco psát a zveřejnit, ale na druhou stranu se vám do toho vlastně hrozně nechce? Takhle to poslední dobou mám prakticky se vším a upřímně už mě to začíná trošičku štvát. Tak je asi na čase to konečně rozseknout.

Asi jsme si trochu odvykli na to, aby zima fakt vypadala jako zima. Ještě před týdnem jsem se v pátek ráno rozplývala nad tím, že před domem už začínají pomalu vykukovat sněženky ... no a v pondělí už jsem vytáhla vlněného kulicha a za vydatného klení šla ráno odhazovat toho cca čtvrt metru prašanu, který za víkend napadl. Na pohled je to pěkné, o tom žádná, jenže když se tím člověk má prodírat (protože to by to někdo musel protáhnout a město na to solidně kašle, co si kdo neprohrne a neodhází sám, to nemá), aby se vůbec někam dostal, fakt si připadá jak Eskymák na lovu. Nehledě na ty dvou až třímetrové Damoklovy rampouchy, které visí prakticky všude na dvoře a u kterých už se skutečně nemůžu dočkat, až začnou padat. :'D Ale má to i výhody. Na koulích i u krmítka je velmi živo a dokonce sem zavítal i kosíček, na jablíčka, kterými různě šmrdlá po balkoně (předpokládám, že se samo od sebe neteleportuje), nebo je rovnou shazuje dolů na dvůr. No řekněte, kdo může říct, že má vlastního černého fotbalistu, no?

Růžové prasečí rypáčky, růžové André a vyhlížení papírových dětí

Jo, a kdyby někoho zajímalo, na co koukám, nebo co jsem v poslední době viděla (třeba jen tak pro inspiraci nebo potvrzení toho, že skutečně ještě pořád vycházejí nové věci ^^"), tak je to nejnovější Strike (který mi od září nějak úspěšně stačil utéct), WandaVision a Fate: The Winx Saga.

A abych nezapomněla ... užijte si zítra den kamenování kněží!