Roaring Twenties

Konečně i tady u nás, ve srážkovém stínu, začalo alespoň trochu pršet. Vypadá to, že ty mé směněné máky se hezky chytly, tak uvidíme, i když spíš příští rok, ale to vůbec nevadí. :3 Ale o tomhle jsem vlastně ani moc mluvit (totiž psát, ať jsme úplně přesní) nechtěla.

Tenhle týden konečně začíná trochu připomínat dobu předkoronovou. Po třech měsících jsem se totiž vydala mimo město (sice jen do toho vedlejšího, ale i to se počítá). Po čtvrt roce jsem se viděla s Míšou, rozšířila jsem si sbírku záložek (jsem hrdý sponzor :D), vypůjčila si tři knížky (protože čtení e-booků dokáže po čase dokonale otrávit), ale především jsem v Costě stihla ten boží malinovo-pistáciový dort (o kterém bylo řečeno, že jsem to vlastně já, kdybych byla dort, ať žijí paralelní dimenze) a arašídové kapůčo, a navíc ještě využila té pěkné akce 1+1 kafe zdarma. ♥ O tom, že jsem si doplnila zásobu velkých svíček ve skle (protože Nanu Nana u nás není a ta šampaňská prostě voní jako luxus), radši ani nemluvě.

No a dneska jsem se i v tom pařáku (a chvíli i pěkné bouřce) po víc jak čtvrt roce sešla s Kyoko, která se mi po letech vrátila zpět z Prahy, takže budu mít s kým chodit od září cvičit (po fitboxu jsem sice vždycky několik dní chodila jak naprcaný kačer, ale vzpomínky na zumbu jsou víc než fajn a je potřeba začít něco dělat). A taky to vypadá, že mě s největší pravděpodobností v polovině srpna čeká další letní dobrodrůžo. Vzhledem k tomu, že máme zaplacené dvě noci v hotelu u výstaviště, původně na Animefest, který se nakonec nekoná, byla by škoda nechat to propadnout, tak si uděláme takový víkendový brněnský roadtrip. Teď jenom to nezakřiknout, aby zase nepřišel nějaký srabinec.

Červen se prostě oproti jiným měsícům zatím tváří neuvěřitelně pozitivně a mile. I když je tedy poznat, že léto klepe na dveře, a těch dnešních třicet ve stínu je zase něco, na co si musím začít zvykat a co úplně nevítám (obzvlášť v kombinaci s Aperol Spritz je to docela vražedné). Na druhou stranu, zcela neočekávaně se mi ráno na zahradě povedlo natrhat kilo a půl jahod (sice nejsou nijak obrovské, ale důležité je, že jsou), takže zítřejší oběd je jasný - kynuté domácí jahodové knedlíky s tvarohem, om nom nom. *A*

Dvacátá léta očividně dokážou být fajn, když chtějí. A neříkám to jenom proto, že jsem akorát včera dočetla Nebe ze zlata a že mě ta knížka dokonale sedla jak do nálady, tak do období.