Jen si tu tak archeoložím

Tohle jaro a jeho přelom s létem je vlastně nejkytkovatější za dlouhou dobu, co si pamatuji. Nevím, jestli na tom nenese podíl i ta koronakrize a skutečnost, že své spřízněné duše tak nějak fyzicky uvidím až po nějakém čtvrt roce. Nasadila jsem do truhlíku trošku obstarožní semínka lichořeřišnice, u kterých jsem měla strach, jestli z nich vůbec něco bude. Nakonec jich vzešlo devět a doslova rostou před očima. I kdyby třeba nekvetly, už takhle jsou krásné. Na balkoně mi kvete karafiát dvěma různými barvami, jeden růžovo-bílý, druhý fialovo-růžový. Směnila jsem s Radkou kousek rýmovníku za různobarevné máky, které se snad uchytí. Kopřiva, ze které se stalo takové vyčouhlé cosi, prošla radikálním zmlazením, a mám tu její druhou generaci, která se konečně po zasazení uchytila (prostě jindy než na jaře je to holt na prd) a vypadá zase krásně. A v mém oblíbeném květinovém záhonu, kolem kterého chodím na němčinu, zrovna kvetou vlčí máky. Všechna ta kvítka mi dělají radost. :3

Vůbec mám pocit, že se ten život celkově začíná vracet do kolejí, kdy má smysl. Měla jsem první točenou zmrzlinu, dokonce hned vynikající smetanovo-nugátovou. Po X měsících se příští týden chystám do Ústí, dát si s Míšou něco dobrého v cosťácké předzahrádce, směnit čtivo, záložky a tak, a taky konečně na kafe s Kyoko, abych jí mohla dát narozeninový dárek. Věci, které jsem až donedávna brala za něco ne až tak výjimečného, a za které jsem teď ještě vděčnější. A samozřejmě taky pelešínský Midsommar s wičkami, i když o týden později, protože bez komplikací ze strany Českých drah by to taky jednou nešlo.

Je čas zase začít trochu žít.