Tak končí naše komédie aneb velké finále šedivé trilogie

Po prvním a druhém díle konečně nastal ten okamžik a já odteď můžu tvrdit, že jsem to přežila. I za tu cenu, že ta část života, kterou jsem nad tím promrhala, už se mi nikdy nevrátí :'D Ovšem v otázce YOLO či neYOLO v jsem v tomhle případě zvolila YOLO 8D

Slečna Ocelová už není ani slečnou, ani Ocelovou, nýbrž paní Šedivou a chudinka si pořád nemůže zvyknout na to, že je teď díky svému božskému manžílkovi opravdu nechutně bohatá, hrozně nerada totiž utrácí, ještě víc nerada nakupuje a místo toho, že by zcela reálně mohla zbytek svého života prosouložit se svým ochranitelským panem božským (což ostatně stejnak praktikují tak jako tak), chce zůstat nezávislá a po prakticky prosouložených líbánkách se chce vrátit a také se vrací do práce, ovšem chudince je to tak nějak trapné, že si nechce v popiscích změnit jméno, kolem čehož je samozřejmě obrovské hogo fogo, jak jinak. Jenže i ve sladkém životě multimilionářů se občas objeví nějaký ten mráček, a tak je tu pořád ten zlý pán, který si na tehdy ještě slečnu Ocelovou dovoloval, pan Šedivý mu dal přes držku a vyhodil ho, paní Šedivá teď sedí na jeho místě a on se (celkem logicky) chce mstít, už se mu povedlo pár sabotáží a dokonce měl v plánu únos paní Šedivé (která samozřejmě při své emancipaci, která občas hraničí s dětskou trucovitostí a velmi často s demencí, dělá všechno pro to, aby se tak stalo). Jsou tu ale i radostné okamžiky, jako třeba to, že paní Šedivá a její nejlepší kamarádka, ona sexy jahodová blondýna (ano, strawberry blonde), díky jejíž chvilkové nemohoucnosti se naše olatexované hrdličky poznaly a která randí s mladším bratrem pana Šedivého, budou švagrové, protože ji (evidentně po vzoru staršího bratra) požádal o ruku. Eeeeeeeey, všichni jsou šťastní, hrozně zamilovaní a bohatí, tak to můžeme zabalit, ne? Ne, bohužel ještě opravdu ne. Nečekané malé šedivátko na cestě (protože paní Šedivá je tak blbá, že ani nedokáže včas sežrat prášek), úplně to největší drama, co tady zatím bylo, nervy praskající jak guma u trenek, vyvrcholení, dramatické odhalení a konečně kulervoucí závěr, kdy jsou úplně všichni konečně nechutně šťastní. Plus ještě samozřejmě hrozně optimistický epilog a několik desítek stránek dodatků o naší šťastné (už skoro čtyřčlenné) rodince a o tom jak Šedivý potkal Šedivou a co se mu přitom vlastně honilo v makovici (a doufejme, že jenom v ní), bez kterých bychom se evidentně neobešli a které jsem jen tak prolétla, protože už jsem vážně nemohla.

O stylu už vážně nemá cenu mluvit, protože se na něm nezměnilo zhola nic (aneb murmur, murmur everywhere, opravdu už to sloveso z duše nenávidím). Ana pořád kroutí očima, kouše se do huby a nežere, pokud jí to nikdo nepřipomene (a dokud není těhotná ... a i pak je hrozně překvapená z toho, že když se nažere, tak je jí najednou lépe), zkrátka je pořád stejně blbá. Dokonce už i voda je delicious, ale bohužel ne crispy. Ou jé. Vrcholně mě nasralo její prohlášení v tom stylu, že nechápe, jak prvních dvacet let svého života mohla obětovat knížkám, když je mohla protrsat. Takže dámy, pozor, dokud si nevezmete multimilionáře sadistu, který vám nenaplácá přes prdel a nemonitoruje každou vteřinu vašeho života, tak evidentně nežijete. Drahá E L James, buďte tak hodná a jděte se vycpat, ano? Kdykoliv v nějakém letáku vidím inzerované víno Pinot Grigio, mám tendenci se osypávat. Nevím, jestli by reakce normálních lidí na nebezpečnou pronásledovací honičku v autě byla, že je to vzruší natolik, že se v tom autě nutně potřebují spolu vyspat. Nejsem expert, ale asi ne. Stručně řečeno, asi jsem poznala všech padesát odstínů Christianovy duše, jak hlásala reklama, a jsem dost šťastná, že to skončilo a že už je od toho pokoj :'D