Ještě temnější šeď aneb přineste si popcorn, začíná drama

Ano, vím, že jsem se po prvním dílu zařekla, že dál už ani za nic, ale zvědavost byla nakonec silnější a tak jsem se pro vás rozhodla dobrovolně obětovat :D

Jelikož týden bez sebe byl evidentně tisíckrát horší než sto let v Očistci, prakticky na každé druhé stránce se (přemýšlela jsem nad nějakým politicky korektnějším označením, ale nic výstižnejšího jsem nenašla) šuká jak v králičí noře a vzhledem k té frekvenci už to i přestává být vtipné, natož pak jinak zajímavé (jen by mě vážně zajímalo, kde na to pořád berou energii). Ale co víc, náš alfa samec, pan Šedivý zjišťuje, že je pro něj slečna Ocelová důležitější než jeho prasárničky a že jí snad dokonce (nedejbože) miluje, sama slečna Ocelová zase naopak to, že se jí sem tam nějaké to naplácání vlastně líbí (jak jinak). Samozřejmě, že je vždycky totálně naštvaná, když dostane dárek, na který by běžný smrtelník nevydělal ani za deset životů, protože ji to hrozně uráží (jistě, kdyby mi někdo koupil Audi a potom Saab, tak ho div nepošlu do háje, samozřejmě). Mrs. Robinson konečně na scéně (Nevíte, proč si jí pořád představuji jako River Song a zaboha to nemůžu dostat z hlavy? I když, teď se mi zase trochu pozměnila na podobu matky Adalind z Grimma) a pozor, máme tu drámo, protože tu máme odkopnutou subinku Leilu, která je tak trochu magor a která nejspíš chce pana Šedivého tak trochu zabít ... hupsíQ. A co víc, zase se nám o trochu víc odhaluje temná minulost a tajemství pana Šedivého. Drama, drama everywhere. A zlatý hřeb večera? Žádost o ruku, vážení. A to hned po přiznání, že jste přesně ten typ, co váš pan božský nejradši mlátí (Pojď k Christianovi do sadu, Christian je sadista) ... a s kladnou odpovědí. Zhasnout světla, ende šlus. Jak by pravil Sváťa Pulec, to nemá cenu, já jedu domů :'D

Vyjadřovat se ke stylu už podruhé asi nemá cenu, k lepšímu se nezměnilo zhola nic a já už jen pomalu začínám být alergická na sloveso murmur, které se objevuje snad v každém dialogu a to nejlépe hned několikrát. Vyděsil mě odkaz na Nobody od Emily Dickinson, kterou jsem četla (a kterou mám ráda) a která si to podle mého názoru opravdu nezaslouží. Blahoslaveno budiž snad aspoň to, že se Ana už aspoň pořád nekouše do huby (tedy, kouše, ale už to není až tak často). Nepřestává mě fascinovat, jaké kombinace jídel do sebe neustále cpou, bez toho, aniž by se zeblili jak šakali. Ana navíc asi bude opravdu znalkyně, protože ať už pije víno nebo pomerančový džus, vždycky je to delicious (pokud ne rovnou crispy and delicious) ... aspoň, že z toho vynechala to pivo. Pan Grey taky neustále prohlašuje, jak nesnáší kondomy, ale podle všeho jsem usoudila, že jimi musí mít nacpané všechny kapsy, co má, a možná i boty. A pokud zjistíte, že se vám do domu vloudil někdo, kdo má u sebe s největší pravděpodobností zbraň, jako první si rozhodně jděte sbalit kufr. Už mě ani nepřekvapuje to, že se charaktery postav jako mávnutím kouzelného proutku v mžiku mění o 360 stupňů. Pardon, ale mám pocit, že realita funguje trošičku jinak. Ovšem v tomhle vesmíru je asi tohle všechno naprosto normální.

Stejnak ale vidím, že se vrhnu i na poslední díl (ehehe, ano, už ho mám i stažený), protože mi nedá spát, jak tahle tragikomedie nakonec skončí. A soudě podle závěru druhého dílu to drámo teprve začne.