Sakuřino doupě

Shigeo Kageyama, nebo také známý pod přezdívkou Mob, nikdy nebyl tak úplně obyčejný chlapec. Již od útlého věku se u něj začaly objevovat psychické síly - díky telekinezi například dokázal hýbat předměty pouze silou vůle nebo ohýbat lžičky. Ještě jako malý chlapec své schopnosti rád ukazoval ostatním, ale postupně od toho začal upouštět, až od toho upustil úplně. Nyní jako osmák tedy není na první pohled ničím zajímavý a většina lidí si ho vlastně ani nevšimne. Marně se snaží, aby si ho všimla Tsubomi, jeho spolužačka a láska už od dětských let, a po škole se svým duchovním mistrem Aratakou Reigenem, kterého skutečně respektuje (a který však sám žádné schopnosti nemá, vlastně je to prachobyčejný podvodník, který zneužívá toho, jak mocné médium Shigeo je), vymítá zlé duchy ... a také se snaží přijít na to, jaký je vlastně smysl jeho života. Ovšem, Shigeo se svými schopnostmi není sám, jemu podobných médií existuje mnohem víc. A existuje také ďábelská tajná organizace Claw složená právě ...

Tři klasické příběhy mistra hororu H. P. Lovecrafta - První, The Picture in the House, pojednává o muži, který se rozhodne ukrýt před blížící se bouří ve zdánlivě opuštěném domě, kde ovšem narazí na starou knihu jménem Regnum Congo a staříka, který se zdá být velmi znepokojivými ilustracemi v oné knize doslova posedlý. Druhý, The Dunwich Horror, pojednává o univerzitním profesorovi, kterého jednu noc probudí zuřivý štěkot a vrčení hlídacích psů, a to, co najde v univerzitní knihovně, nebude zdaleka tak děsivé jako to, co teprve přijde. A třetí, The Festival, pojednává o cizinci, který na zimní slunovrat cestuje do starobylého přímořského přístavu, aby se zúčastnil slavnosti, jaká se koná jen jednou za sto let.

Již po sedmé jsem se vydala na AkiCon, na kterém jsem své conování právě před těmi sedmi lety začala ... a musím konstatovat, že letos to bylo víc než epické a rozhodně méně WTF, než jsem očekávala ... a rozhodně více FTW. ;)

O čem že je řeč? O poměrně dost znepokojivém, ale neuvěřitelně silném Kokuhaku , neboli Confessions. A to jak o filmu, tak o jeho knižní předloze. Na film, o jehož existenci jsem se někdy v březnu dověděla z článku u Reni, jsem koukala pár týdnů před začátkem první pedagogické praxe. Knížku jsem pro změnu přečetla po skončení druhé. Začínám v tom pozorovat vzorec a tak nějak nevím, jestli bych se nad tím měla znepokojovat nebo ne. ^^" On je to totiž příběh o učitelce, které se nešťastnou náhodou utopí čtyřletá dcerka ve školním bazénu. Jenže, ona to nebyla náhoda, jako spíš vražda - zjistí se, že za její smrt jsou zodpovědní dva žáci z její třídy. A i když, jak se časem ukáže, je všechno ještě mnohem zamotanější, paní učitelka se rozhodne velmi epicky pomstít ... Opravdu, stojím si za tím, že každý učitel nebo učitelka by si měl tuhle knížku přečíst, nebo si alespoň pustit film. Ona je to totiž poměrně dost děsivě výstižná sonda nejen do školství (a upřímně, řekla bych, že to japo...

Žilo bylo jedno vajíčko jménem Gudetama ... nutno podotknout, že poněkud líné vajíčko, neboť se stejným flegmatickým přístupem snáší snad všechny jídelní úpravy, jakých se takové vajíčko (nejen) v Japonsku může dočkat, a ještě k tomu nezapomene vždy utrousit nějakou tu výstižnou hlášku. A tohle jsou příběhy, které takové líné vajíčko zažívá.