Sonda do školství, od které se jen tak neodtrhnete

O čem že je řeč? O poměrně dost znepokojivém, ale neuvěřitelně silném Kokuhaku, neboli Confessions. A to jak o filmu, tak o jeho knižní předloze.

Na film, o jehož existenci jsem se někdy v březnu dověděla z článku u Reni, jsem koukala pár týdnů před začátkem první pedagogické praxe. Knížku jsem pro změnu přečetla po skončení druhé. Začínám v tom pozorovat vzorec a tak nějak nevím, jestli bych se nad tím měla znepokojovat nebo ne. ^^"

On je to totiž příběh o učitelce, které se nešťastnou náhodou utopí čtyřletá dcerka ve školním bazénu. Jenže, ona to nebyla náhoda, jako spíš vražda - zjistí se, že za její smrt jsou zodpovědní dva žáci z její třídy. A i když, jak se časem ukáže, je všechno ještě mnohem zamotanější, paní učitelka se rozhodne velmi epicky pomstít ...

Opravdu, stojím si za tím, že každý učitel nebo učitelka by si měl tuhle knížku přečíst, nebo si alespoň pustit film. Ona je to totiž poměrně dost děsivě výstižná sonda nejen do školství (a upřímně, řekla bych, že to japonské je oproti tomu našemu nepopsatelně výš), ale především svědectví o tom, že těmhle malým smradům, hezky bezpečně schovaných pod tím, že nejsou trestně zodpovědní, skutečně legálně s minimálním postihem projde prakticky všechno, i ta vražda. A to je téma, které se už nějakou dobu, přesněji řečeno od minulého února, řeší i na škole, kde jsem měla obě praxe. Čtrnáctiletý hošánek tam totiž v zahrádkářské kolonii prakticky pár desítek od mého bydliště v chatě ubodal svou mladší přítelkyni ... a teď ho chtějí s čistým štítem pustit mezi lidi. Dalo by se tedy říct, že tohle téma mi není neznámé a nejspíš proto na mě Kokuhaku tak působilo ... a působí.

"Kdo mě bude dál srát, dostane francouzáka."

Upřímně jsem, už na konci filmu, seděla s otevřenou pusou a měla chuť Yuko začít tleskat ve stoje, jakkoliv politicky nekorektní by to bylo, protože takhle do dokonalosti provedenou pomstu jsem nečekala. Ještě si pamatuji, jak jsem si říkala, že když jsem se teď na to koukla takhle hezky před praxí, alespoň mám inspiraci, kdyby mi tam někdo fakt hodně pil krev (už chápete, proč to lehké znepokojení?). Ano, možná to je poněkud děsivé, ale v Kokuhaku snad není jediná normální postava ... protože i Yuko, jakkoliv velké právo na to, co udělala, měla, se ve své podstatě zachovala jednak nelegálně a jednak tak, až z toho mrazí. Všichni, skutečně všichni, mají ke svým zpovědím důvod a v okamžiku vás dokážou šokovat. Ovšem zosobnění Oidipovského komplexu a vlastní geniality jménem Shuya Watanabe, tak děsivě dokonale zahraný chladnokrevný malý zmrdeček, dostal přesně to, co si zasloužil ... a s neuvěřitelnou grácií.

Román, přesněji řečeno jeho anglický překlad, se mi dostal do rukou díky Trinity, které tímto ještě jednou děkuji za to, že mi ochotně dala tip, kde bych se k němu mohla dostat. Je to totiž přesně takový skvost, jaký jsem od ní už po filmu čekala. Samozřejmě, že knížka a film nikdy nemůžou být úplně stejné, to je technicky nemožné, ale tady se opět jedná o ten tak vzácný případ, kdy je obojí stejně dobré a stejně kvalitní. Srovnání mám v hlavě velmi čerstvé, protože na film jsem se v zápalu nadšení hned podívala znova. Tohle dílko vás totiž donutí přemýšlet ... a nejspíš si taky přerovnat morální hodnoty.

Zhltla jsem ji poměrně velmi rychle, i když se jedná o celkem tenkou knížečku, ale rozhodně mám v plánu se k ní vracet. Pořád je v ní totiž neuvěřitelné množství materiálu na přemýšlení a přehodnocování ... obzvlášť při studiu učitelství nebo rovnou při učení. Mimochodem, při zjištění, že paní autorka je taky bývalá učitelka, mě taky lehce zamrazilo.