Sakuřino doupě

Vzpomínám si, že jsem o Jessice Jones četla už někdy dřív, že to má vycházet, pak jsem to nějak úspěšně vypustila z hlavy, v sobotu to vyšlo na světlo světa, no a v neděli mě Kadet nahlodala s tím, že, cituji, "takhle slizkýho zmrda jen tak nepotkáš" ... a jelikož mi zrovna můj milovaný David Tennant s touto definicí skutečně nešel dohromady, řekla jsem si, že zkusím alespoň ten pilot ... and here I am. V životě jsem snad neměla z žádné postavy tak ambivalentní pocity jako právě z Kilgravea ... člověk by mu nejradši dal pořádně přes držku, ale stejně by dál zasněně zíral na jeho božské vzezření a dál poslouchal jeho krásný přízvuk a nechal se od něj ovládat, protože prostě hnnngh (ale vážně, neříkejte, že byste se od něj nenechali psychicky znásilňovat ... Hannimu byste se taky ještě sami naservírovali na talíř, tohle jsou prostě ti zvrácení too hot hot damn záporáci). Prostě když přežijete prvotní šok z toho, že váš drahý první Doktor, na kterého se nezapomíná, je sociopa...

Tsukiko Sagi je poněkud introvertní a tichá kreslířka charakterů, jejímž posledním obrovským úspěchem je roztomilý růžový pejsek jménem Marumi. Jenže jakkoliv je Marumi v současné době úspěšný, Tsukiko se náhle ocitá pod tlakem, aby navrhla další, nejlépe stejně nebo ještě více úspěšný charakter. Když se pak jednoho večera vrací domů, je na opuštěném parkovišti napadena školákem se zlatými kolečkovými bruslemi a ohnutou zlatou baseballovou pálkou. Její případ dostávají k vyřešení dva detektivové, starší a ostřílenější Keiichi Ikari a empatičtější Mitsuhiro Maniwa. Především Ikari je téměř přesvědčený o tom, že si poněkud zvláštní Tsukiko, která jako by žila v jiném světě, celý útok vymyslela, aby unikla všemu tomu tlaku, který se na ni nakupil, než se objeví případ druhé oběti. A po něm další a další. Za chvíli má útočník, kterému začne veřejnost přezdívat Shonen Bat, v Tokyu na triku pěknou řádku obětí, které, jak se ukazuje, vždy něco spojuje dohromady. Přesto si ale nikdo z nich ned...

Těžko tomu uvěřit, že už je to šest let od doby, kdy jsem poprvé vstoupila do KC Zahrada a připadala si jako Alenka po pádu králičí norou. A i když už to prvotní nadšení samozřejmě trochu pokleslo, AkiCon stále zůstává conem, na který opravdu ráda jezdím. :3

Aneb zase jednou seriál, který vás zkrátka donutí se zamyslet a přemýšlet i dlouho poté, co na něj přestanete koukat ... a co si budeme namlouvat, takových je v poslední době asi jako šafránu. Mr. Robot je totiž vlastně takovou (nutno říct, že poměrně dost pesimistickou) sondou do současné podoby naší (Postmoderní? Konzumní? Vyberte si, co se vám líbí víc) společnosti a do hodnot (i když musím s až trochu ironickým úsměvem konstatovat, že tady mi zrovna pojem hodnota opravdu moc nejde přes prsty, spíš jsem ho měla napsat do uvozovek), na kterých je postavena, sondou rýpající se ve stále aktuálních sociálních, až filosofických tématech. A nutno říct, že skutečně velmi povedenou sondou. U které si ale nemůžete být jisti naprosto ničím a je dost možné, že se po jejím shlédnutím stanete paranoidnějšími, než jste doteď byli (já mám ale tyhle mindfucky a hrátky s realitou a příčetností vážně ráda, to víte) Už nějakou dobu se mi totiž nestalo, aby mě seriál pohltil tak, abych se od něj nemohl...

Aneb další recept, na který jsem narazila v říjnovém katalogu z Adalberta (který se pomalu začíná stávat mou podzimní receptovou modlou) a rozhodla se ho vyzkoušet, už jenom proto, že Kofola mi to perníkové koření vždycky připomínala a byla jsem zvědavá, jak to nakonec bude chutnat. :)