Shingeki no Kyojin

Před několika staletími se lidstvo dostalo na pokraj vyhubení, a to díky tomu, že se objevili jeho přirození nepřátelé, titáni. Někteří jsou vysocí jen pár metrů, ovšem ti nejvyšší i pár desítek. Některými rysy se více či méně podobají lidem, zdá se, že většina z nich není inteligentní, nemají vnitřní orgány, takže vlastně ani nepotřebují přijímat potravu, lidi tedy žerou jen tak pro srandu. Navíc jsou až na jedno jediné slabé místo prakticky nezničitelní. V bojích s titány tedy lidstvo kromě obrovských ztrát na životech přišlo o naprostou většinu svého území, a tak posledních pár přeživších milionů lidí žije ukryto v jednom obrovském městě chráněném třemi padesátimetrovými hradbami, které nesou jména Maria, Rose a Sina a které jsou vyšší i než největší z titánů. V současnosti lidstvo nevidělo titána pomalu sto let, a tak se zdá, že všichni za hradbami prožijí klidný a relativně spokojený život. Ovšem jak by řekl doktor Vlach, pokud prožíváme delší dobu idylu, přestaneme ji vnímat. Jednoho krásného dne roku 845 se poprvé zničehonic objevil Kolosální Titán (vím, jak tautologicky a tedy blbě, pokud to chceme na férovku, to označení zní, ale já ho fakt nevymyslela), vysoký téměř šedesát metrů, který Marii, první hradbu, bez větší námahy prorazil a menší titáni se okamžitě nahrnuli do města. Ten den jsou mladík Eren, jeho nevlastní sestra Mikasa a kamarád Armin svědky toho, jak je Erenova matka zaživa snědena titánem. Eren přísahá, že pomstí nejen svou matku, ale i celé lidstvo tím, že vyhladí všechny titány do jednoho. Poté, co se spolu s dalšími přeživšími dostane naše trojice za hradbu Rose, všichni tři se rozhodnou vstoupit do armády, kde podstupují několikaletý teoretický výcvik v boji proti titánům (s fakt velkými odlamovacími nožíky na karton, a ne že ne). V té době lidstvu zbyly už jen dvě třetiny původního území a dvě zbývající hradby si brání zuby nehty. Ovšem krátce poté, co Eren a ostatní, co podstoupili výcvik, nastupují do služby, se podruhé objevuje Kolosální Titán, tentokrát u hradby Rose. A jak se okamžitě ukazuje, teorie a praxe jsou dvě zcela odlišné věci. A ukazuje se to dost brutálním způsobem.

Opravdu jsem ze začátku hodně chtěla nebýt mainstream a jednoduše ho přejít. Nakonec byla ale zvědavost silnější a můžu říct, že sledování jsem byla donucena dvakrát přerušit, protože takhle pesimistické a depresivní anime jsem snad ještě neviděla (na to, že všichni, ale opravdu prakticky všichni umřou, jsem byla zvyklá zatím jenom od Moffata nebo Kripkeho ... a i tam to, že jednou umřete neznamená, že se nemůžete vrátit, třeba hned několikrát, že). Nakonec jsem ho dokoukala, ale stejně pořád nechápu, proč jsou z něj všichni tak hrozně vystříkaní. Ano, je to dobré anime, tvrdit opak ani nemám v úmyslu, ale že by bylo nějak extrémně výjimečné mi taky nepřišlo, osobně bych ho přirovnala k takové kombinaci mezi Fullmetal Alchemist, Claymore a Deadman Wonderland. Samozřejmě, že kresba je om nom nom, aby nám ty všudypřítomné podvazky na drátech krásně svištěly (musíte uznat, že psát bez ironie mi vydrželo prakticky až sem). Titáni jsou hrozně vtipné postavičky. Postavy jsou taky ve většině případů fajn (dokonce už jsem Arminovi přestala říkat Pico senior, a to už je co říct ... naopak Leviho jsem přidala do klubu zamračených fyzicky zdatných trpaslíků, teď je tam spolu s Hieim). Co mu ovšem opravdu nemůžu upřít, je hudba. Ta úžasná epická hudba uvnitř anime, stejně jako oba openingy a endingy (jen mi pořád trochu uniká smysl té němčiny) :3 Trochu mě štvalo, že celé anime doslova křičí Přečti si mangu, z čehož vyplývá, že jakožto pouhý sledovatel, který mangu číst nehodlá, jsem se nedozvěděla prakticky nic. A závěrečné doporučení? Žádné nebude, protože jste to stejnak už určitě všichni viděli, tak bych si jenom plácala játra >:D