Sakuřino doupě

Ano, přátelé, je tomu tak. Po celých třech letech mě konečně neomezovalo zkouškové, státnice ani nic podobného (díkybohu), a tak jsem se konečně mohla jako správný holub vrátit na brněnský Animefest. A že to i tentokrát doopravdy stálo za to. ^^

"To jsem netušila, že tolik lidí umí číst." Můžu říct, že tahle extrémní forma návratu do civilizace z lesů byla o dost děsivější a náročnější, než jsem čekala, ale i tak to po dvou letech bylo fajn. :3

Možná si pamatujete, jak jsem se onehdy zmiňovala, že si začínám věci plánovat sama bez ohledu na ostatní, protože s tím přístupem už mi utekla taková spousta věcí ... tak proč si na jeden den neudělat výlet do Prahy a nenaplánovat si na něj hned dvě výstavy? (¬‿¬)

Ve světě nepříliš odlišném od toho našeho, snad jen o nějaké to století zpátky, po dlouhé čtyři roky zuřila velká válka. Ta ale nyní k úlevě a radosti všech skončila a svět se pomalu navrací do starých kolejí ... i když ne tak úplně pro všechny. Války se totiž v prvních liniích účastnila také jistá osiřelá mladá dívka, přes svůj křehký vzhled známá mezi ostatními vojáky jako "zbraň", pouhý stroj na zabíjení, ovšem svým majorem, který se jí na válečném poli ujal, pojmenovaná Violet, podle křehkého fialového kvítku, který v ní vidí. Violet, která kromě toho, jak být vojákem, nezná z běžného života prakticky nic a nedokáže se v něm zorientovat, se po zotavení v nemocnici (v poslední bitvě přišla o obě ruce, tak si musí zvykat na náhradní) právě na přání svého majora dostává pod křídla bývalého vojenského velitele Hodginse, který si po válce založil poštovní společnost. Ne každý totiž umí číst nebo psát, ale přesto může chtít sdělit své pocity dopisem, který pro něj sepíše takzva...

Již druhé Velikonoce jsme s mamkou pekly naše mněhně ze strašně dobrého vláčného těsta, na které dostala recept od kolegyně, a jelikož se i letos povedl, kdy jindy se o něj podělit. ;)