Až příliš teplý Svět knihy 2018

"To jsem netušila, že tolik lidí umí číst."

Můžu říct, že tahle extrémní forma návratu do civilizace z lesů byla o dost děsivější a náročnější, než jsem čekala, ale i tak to po dvou letech bylo fajn. :3

Na Holešovice jsem dorazila někdy kolem čtvrt na jedenáct, kolem jedenácté dorazil i zbytek, tedy Gabča, Hana, Verča, Lucka a Kvilča (se kterou jsem se už nějakou dobu potkávala na škole, ale bylo mi blbé se hlásit, protože bych vypadala jak šmírák, a tak se konečně oficiálně známe :D) a vyrazilo se vstříc davům, frontám, vedru a vydýchanému vzduchu na výstavišti.

Bez mučení se přiznám, že kromě bagety a fakt hodně dobrého ledového kafe jsem si vlastně nekoupila nic (ale nemůžete mi to vyčítat, protože jsem neodolala už před týdnem, kdy jsem si spontánně odnesla domů Renegáty a Smrtku, a Nikdyuš teprve vyjde), ale i tak jsem si nasyslila minulou Pevnost, fajnovou placku, a taky pohled s Hildou, který jsem urvala i pro Míšu. Ale nebudu tvrdit, že mě nepotěšilo, že si Gabča i na můj popud odnesla oba dva zatím vydané díly Záleskautek. :3 Kromě toho jsem zahlédla alespoň pana Viewegha, Opráski, a taky Sigmu, i když jenom na chvilku. :)

"Jé, tam nahoře jsou nějaký lidi!"

"... to jsou Rychlý šípy."

Vzhledem k tomu, že venku to sice pražilo o sto šest, ale vzduch (či spíš jeho absence) uvnitř by porazil i slona (jedno z mých nejlepších dnešních rozhodnutí bylo vzít si s sebou vějíř, prakticky jsem ho nezaklapla), potom, co jsme si všechno tak nějak oblezly, jsme větší část času trávily venku ve stínu, většinou u stanu Humbooku ... a nebo u stánku Potterfan, kde byla polovina Bradavic na stáži, včetně přítulného Smrtijeda. :D A taky nás před smrtí žízní zachránil týpek se soudkem s ciderem na zádech.

Po třetí hodině jsme se přesunuly na hlavák, kde se ještě prolezly nějaké obchody (v Tigeru - "Tady mají duhový kulky!"), a od půl čtvrté se to začalo postupně rozpouštět, až jsem v půl páté za doprovodu nádherné obrovské duhy opět z Holešovic opustila přelidněnou Prahu v autobuse notně mrtvá a vyvařená i já.

Nemůžu si pomoct, ale víkendová Praha je vážně horor. Když si vzpomenu, v jakém klídku, pohodě a míru se nesla moje poslední návštěva ve všední den, dlouho jsem se tak netěšila zpátky na své umrněné městečko jako dnes, opravdu. To ale není až tak důležité. Důležité je, že jsem vlastně letos poprvé konečně měla možnost vidět zbytek čarodějnic a že to v tomhle směru bylo alespoň za mě vážně fajn. :3