Kulturní výletění po matičce Praze

Možná si pamatujete, jak jsem se onehdy zmiňovala, že si začínám věci plánovat sama bez ohledu na ostatní, protože s tím přístupem už mi utekla taková spousta věcí ... tak proč si na jeden den neudělat výlet do Prahy a nenaplánovat si na něj hned dvě výstavy? (¬‿¬)

Jelikož jsem si to naplánovala tak, abych se nehonila jak blbec a měla dost času, autobus mě včera po dvanácté hodině vyplivnul na Holešovicích, odkud jsem se metrem svezla na hlavák - jednak kvůli záchodům, protože na Holeškách si jejich kvalitou nejsem až tak úplně jista, a jednak kvůli Tigeru, do kterého jsem se minulý víkend v Ústí nějak nedostala. A udělala jsem moc dobře, protože tam teď mají až podezřele veliké množství duhových věcí a odešla jsem s naprosto boží duhovou plátěnkou přes rameno, se kterou už se vidím na Pride. *-*

Někdy po jedné hodině jsem se vydala zpátky na Holešovice a na výstaviště, kde jsem se vydala hledat a dokonce (i s mým orientačním nesmyslem) na první pokus našla můj první cíl - Multimediální výstavu Bosch - Oživené vidění.

Nebudu vám lhát, když řeknu, že díla Hieronyma Bosche mě vážně fascinují. Bosch totiž musel mít, zejména na svou dobu, neuvěřitelně rozvinutou fantazii a při pohledu na ně si připadám, jako kdybych se ocitla v něčím vizualizovaném podvědomí a nevědomí (a víte, že s psychoanalýzou jsem taky kamarádka). A navíc je v nich krásně vidět, jak moc inspirovaly moderní surrealismus. Přiznám se, že má první myšlenka, když jsem vstoupila do tmavé místnosti, která byla pouze po celém obvodu obestavěná promítacími plátny a uprostřed byly různě rozmístěné oranžové krychle na sezení, byla něco ve stylu Holka, za co jsi to ty peníze dala? Když se ale všude kolem mě začaly všechny ty Boschovy obludky (a nejen obludky) především ze Zahrady pozemských rozkoší pohybovat a všechno to bylo podkreslené úžasnou hudbou, začalo mě to pomalounku polehounku pohlcovat víc a víc ... a najednou jsem se nemohla odtrhnout a nakonec jsem tam proseděla víc než hodinu, takže jsem to celé ve smyčce viděla třikrát. Jestli znáte seriál Labyrint, především jeho první řadu a vzpomínáte si na úvodní titulky (a taky vás fascinovaly tak jako mě), tak tahle výstava je něco podobného, jen v mnohem větším měřítku. Pokud byste ji ale ještě chtěli stihnout, tak si pospěšte, protože příští sobotu končí.

... because of reasons

Kolem půl třetí, jelikož jsem měla ještě dost času, jsem si našla volnou lavičku ve Stromovce kousek od planetária, a jednoduše jsem si hodinu a půl četla. Nutno podotknout, že celý včerejšek v Praze, i když bylo krásně teplo, šíleným způsobem fučelo, takže jsem přes ty vlasy, které mi soudruh vítr neochvějně cpal do tváře, na ty stránky chvílemi moc neviděla, ale i tak budu mít A Court of Thorns and Roses, který mám půjčený od Míši a který jsem si s sebou vzala, už asi do smrti spojený s tím, jak bylo venku krásně, jak voněl vzduch a jak přede mnou na krmítku vrány vyháněly holuby. :3

×××

Po čtvrté hodině jsem se přemístila k fontánám před výstaviště (které mě díky tomu vichru co chvíli svlažovaly vodní tříští) a vyhlížela Kyoko, která dorazila v půl páté, se kterou jsme měly, teď už společně, naplánovaný druhý hřeb tohoto dne - Mumie světa.

"Připrav si sarkofág!"

Na mumiích se fotit nesmělo, takže vám žádnou fotodokumentaci neposkytnu, ale chápu to, protože fotit si lidské ostatky není úplně košer (i když, pokud si vzpomínám, tak v sedlecké kostnici, kde jsem byla před dávnými lety se školou, se to nějak neřešilo) a určitě by se našlo nějaké hovádko, které by bylo schopné si tam fotit selfíčka. U vstupu jsme dostaly vlastní kecafon, který v určitých bodech podle namačkaných čísel podal nějaký ten doplňující výklad, což bylo moc fajn, a ona byla moc fajn celá výstava, i když občas poněkud znepokojivá. Je to dost zvláštní, když jako jednu z prvních věcí uvidíte doslova a do písmene kus kůže, který, i když už tak moc nevypadá, kdysi byl skutečným člověkem. Uvidíte mumie (především lidské, ale i zvířecí) z Egypta, Peru (lidé ve fetální poloze doslova zapletení do košů byli taky fajn), ale také z Evropy, třeba z Německa z období Třicetileté války nebo Maďarska z epidemie tuberkulózy v 18. a 19. století (to byl taky silný zážitek, když vám vedle sebe leží celá rodina, otec, matka a roční syn, všichni mumifikovaní), nebo třeba ty strašně creepy zmenšené hlavy (ano, ty, co v Harrym Potterovi ještě mluvily). Kromě toho se dozvíte o mumifikaci samotné, ať už přirozené nebo umělé, o používaných nástrojích, nádobách a kanopách, o všech věcích, se kterými byli dotyční pohřbíváni, a podobně. Co mě osobně znepokojilo snad nejvíc byly ale exponáty z Burnsovy sbírky - doslova a do písmene skutečné mumifikované preparáty, podle kterých se dříve učili medici. To dítě s otevřeným hrudníčkem, ve kterém má srdce, mám před očima ještě teď. D: Strávily jsme tam asi hodinku a minimálně za sebe můžu říct, že výstava byla vážně zajímavá a poučná (aneb i člověk, který kdysi v prváku v dějepisu dostal jedničku za podrobný popis procesu mumifikace, se něco přiučil). Jen tedy nevím, jestli bych, i když na to sama výstava láká, na ni vzala malé děti ... kdyby mě jako malé někdo ukazoval hák, se kterým se nosem vyšťourával mozek, asi bych z toho měla trošičku trauma. ^^"

No a jelikož se to nakonec stihlo rychleji, než jsem předpokládala, a káply jsme na fajn řidiče, který měl místo a vzal mě, i když jsem měla koupenou místenku na spoj o hodinu později, mě Kyoko vyprovodila a já se tak domů dostala už v osm místo v devět. A zase jsme u Lovosic projížděli brutální průtrží mračen, ale doma už bylo po dešti. Až jsem měla takové trochu déjà vu, protože přesně to samé nastalo, když jsem se před lety vracela z Hamleys. Jen jsem tedy z toho tepla, vichru a ťapání byla tak trochu mrtvá, a proto o tom píšu až dnes.

Jsem ale fakt spokojená, že ten den tak pěkně vyšel. :3