Sakuřino doupě

Oukej, tak tohle byl zase jednou dost silný zážitek. Ano, v některých chvílích jsem tak trochu nechápala, proč z toho Hannah dělá takové drama, ale na druhou stranu jsem se do ní dokázala poměrně dost dobře vcítit, i v návaznosti na své zkušenosti ze střední školy, které bych nejradši úplně vymazala. On totiž ne každý je splachující a ty hnusné věci si pořád pamatuje, i když už je to třeba léta zpátky. Jasně, všichni mají problémy a že se něco ze zde prezentovaných věcí děje každému druhému středoškolákovi ještě neznamená, že se s tím každý dokáže vyrovnat. Možná to je tím, že tomu není tak dlouho, kdy jsem se ze stejného pocitu prázdnoty, který Hannah popisovala, snažila vyhrabat, ale podle mě tenhle seriál dokonale ukazuje, kam až blbé řeči nebo blbé činy, které někomu mohou připadat malicherné, mohou pro změnu někoho dalšího dohnat ... a nikdo se mu v tom nepokusí zabránit nebo mu nějak pomoct. A to je na tom to nejhorší.

Pamatujete si na Saturninovu kancelář? Tak přesně něco podobného, jen s anglo-americkou literaturou a její kritikou obecně jsme dneska s kamarádkou vlivem očividně přeplněné kapacity mozku v rámci blížících se státnic začaly spontánně dávat dohromady na Cvrlikovníku (a nakonec i na Xichtoknize, kde se připojili další). :D Heslem našeho kritického směru je Upřímně, stručně a výstižně a toto jsou perly, které jsme zatím daly dohromady.

Léta jsem měla za to, že 1984 George Orwella je ta nejděsivější utopie. The Handmaid's Tale od Margaret Atwood mě přesvědčilo o tom, jak moc jsem se mýlila. A proto bude právě jemu věnován tenhle článek, když máme zrovna dneska ten Den Matek ... Vítejte v ne až tak vzdálené budoucnosti, kdy se v rámci nejrůznějších krizí (ne nepodobných těm, které svět zažívá nyní), na území bývalých Spojených států k moci dostane náboženská sekta, která v rámci návratu ke " starým tradicím " buduje státní zřízení jménem Gileád. Státní zřízení, proti kterému je Orwellovská totalita ještě poměrně příjemnou záležitostí. Je tu totiž několik aspektů, které je nutno zmínit. • Ženy nemají právo na žádný soukromý majetek. • Ženy (s výjimkou jedné jediné společenské vrstvy) mají zakázáno číst. • Ženy nemají vlastně žádná práva. • Pokud jste žena a nedej Bože preferujete ženy, jste gender traitor a máte téměř jistou tamější verzi koncentráku - Kolonie (to samé platí o pro muže preferující muže)....

Vloni jsem měla praxe. Předtím na bakaláři jsem pro změnu neměla ve škole tolik kamarádů. Proto jsem si letos řekla, že ať už obhájím nebo neobhájím, půjdu buď decentně slavit nebo zapít žal. A taky jsem se tedy alespoň jednou za svá studia konečně vydala na Majáles. :)

Slečna Kobayashi je, ostatně jako většina Japonců, tak trochu workoholická programátorka, která, vzhledem k tomu, že žije sama, nemá problém pracovat třeba i dlouho do noci. Navíc se spíš tak trochu chová jako chlap, trošičku ujíždí na maidkách a ráda si po práci odpočine tak, že se jde někam napít ... a často to končí tím, že si z toho večera moc nepamatuje. Jednoho dne se však u dveří jejího bytu objeví drak. Regulérní okřídlený mýtický tvor velikosti třípatrového domu, pokrytý šupinami a chrlící oheň, navrch se schopností ovládat magii. Jenže on to není jen tak nějaký drak, nýbrž dračice jménem Tohru, které Kobayashi, ačkoliv si to nepamatuje, během jedné ze svých opileckých eskapád údajně zachránila život a pozvala ji k sobě domů. A tak se Tohru, která se promění do lidské podoby děvčete v maidkovském oblečku (ale i tak jí často zůstávají rohy nebo ocas, který jí dorůstá jako ještěrce, občas i křídla), chce Kobayashi odvděčit tím, že jí bude dělat služebnou. Proč? Protože se do ní ...