Vize budoucnosti, kterou by snad žádná žena nechtěla zažít

Léta jsem měla za to, že 1984 George Orwella je ta nejděsivější utopie. The Handmaid's Tale od Margaret Atwood mě přesvědčilo o tom, jak moc jsem se mýlila. A proto bude právě jemu věnován tenhle článek, když máme zrovna dneska ten Den Matek ...

Vítejte v ne až tak vzdálené budoucnosti, kdy se v rámci nejrůznějších krizí (ne nepodobných těm, které svět zažívá nyní), na území bývalých Spojených států k moci dostane náboženská sekta, která v rámci návratu ke "starým tradicím" buduje státní zřízení jménem Gilead. Státní zřízení, proti kterému je Orwellovská totalita ještě poměrně příjemnou záležitostí. Je tu totiž několik aspektů, které je nutno zmínit.

• Ženy nemají právo na žádný soukromý majetek.

• Ženy (s výjimkou jedné jediné společenské vrstvy) mají zakázáno číst.

• Ženy nemají vlastně žádná práva.

• Pokud jste žena a nejdejbože preferujete ženy, jste gender traitor a máte téměř jistou tamnější verzi koncentráku - Kolonie (to samé platí o pro muže preferující muže).

• A to nejlepší nakonec - Většina žen (a zjevně i mužů, ale na to je zakázáno jenom pomyslet) je neplodných. Ty, které plodné jsou, a za jakéhokoliv důvodu se jim nepodařilo z Gileadu utéct, mají to nesmírné privilegium jsou donuceny sloužit u nejvyšší společenské skupiny jako takzvané Služebnice (Handmaids), přesněji řečeno jako dvounohé dělohy. V zásadě to znamená, kromě jiných povinností, že každý měsíc během takzvané Ceremonie (která je ovšem odůvodněna v Bibli, jak jinak) musí posloužit (if you know what I mean) Veliteli, do jehož domácnosti jsou po výcviku dosazeny, za nutné přítomnosti jeho Manželky, a čekat, jestli se dílo podaří a Služebnice jim odnosí a porodí dítě, které jí samozřejmě hned jak je to možné seberou. Pokud se dílo po určitém časovém úseku nezdaří, čeká Služebnici pomalá smrt při odklízení toxického odpadu. Je tedy v jejím vlastním zájmu, aby se zadařilo.

Ať se na to člověk dívá z kterékoliv strany, ať už ze strany Služebnic nebo neplodných Manželek, je to zkrátka něco neuvěřitelně zvráceného a především ponižujícího. Obě strany jsou k této zvrácenosti donuceny zřízením a jeho posledním pokusem o znovuzalidnění.

Všechno je, jakkoliv převráceno nebo vytrženo z kontextu, odůvodněno v Bibli, pojmenováním jednotlivých společenských skupin počínaje a jedinými povolenými barvami jejich oblečení konče (červená pro Služebnice, modrá pro Manželky, atd.), samozřejmě také skutečnost, že ženy jsou bez jakýchkoliv práv podřízeny mužům, kterým slouží a starají se pouze o jejich blaho. Existují předepsané konverzační fráze pro dané příležitosti i postavení (přísahám, že kdyby mě někdo pozdravil Blessed be the Fruit, automaticky odpovím May the Lord open), nad dodržováním pořádku pak bdí takzvané Oči (podle Eyes of the Lord) aneb obdoba Orwellovy Ideopolicie. Nikdo neví, kdo k Očím může patřit, nikdo si nemůže být ničím jistý, a všichni jsou vedeni k tomu, aby se navzájem hlídali a udávali.

A víte, proč je to celé tak strašně moc děsivé? Protože, i když to Margaret Atwood napsala v osmdesátých létech minulého století (a rozhodně to, ostatně jako George Orwell, nemyslela jako návod pro budoucí generace), to ani v nejmenším není tak nereálné, jak bych si přála.

Jako první jsem objevila seriál, který v současné době vychází a u kterého jsem po pouhé epizodě měla tak šíleně nepříjemný pocit, že jsem zkrátka nemohla nejít dál (Je to šílené. Strašně dobré, ale šíleně děsivé). Následně jsem se dostala i k samotné knižní předloze, kterou jsem přečetla za den (a začala uvažovat o tom, jestli bych ji nepotřebovala reálně mít v knihovně). Seriál tedy chci kompletně posoudit, až bude venku celý, ale už teď můžu říct, že se jedná o víc než skvělou adaptaci. Samozřejmě ale, že se obojí bude alespoň trochu lišit, a u knihy, která je asi jednou z nejlepších příkladů feministické literární kritiky, mě zaujal především literární prostředek nazývaný nespolehlivý vypravěč (jednak je to samotná forma románu - de facto denníkové nahrávky v první osobě, a jednak to jde dokonale vyčíst z některých konkrétních pasáží, že to, co Offred¹ vypráví, se takhle mohlo, ale také nemuselo stát, ta jistota autentičnosti tu není), a stejně tak i neurčitý závěr, kdy si sám čtenář volí, k čemu se přikloní (aneb Reader Response hadr).

Osobně si myslím, že každá žena se na The Handmaid's Tale měla podívat nebo si ho přečíst (nebo ideálně obojí). Nemusíte být feministka, aby to s vámi alespoň trochu nehnulo.

¹_{Jména Služebnic jsou odvozena od jejich Velitelů, doslova "Of Fred". Další ukázka toho, že jsou považovány jenom za věci, za majetek.}

Under His Eye.