Watashi wo Tabetai, Hitodenashi

Poté, co jako malá jako jediná přežije dopravní nehodu, při které celá její rodina zemře v hlubinách oceánu, Hinako Yaotose téměř neustále přemýšlí nad tím, že by ona sama nejraději klesla až na dno. Pouze v přítomnosti své jediné kamarádky Miko Yashiro se jí daří jakž takž udržet pozitivní tvář, ovšem kdykoliv je Miko z dohledu, Hinako opět zabředá do zoufalství. Vše se změní jednoho léta, kdy potká záhadnou dívku s očima hlubokýma a čirýma jako moře, která ji zaujme jako už dlouho nic. Když se onu dívku pokouší najít, z ničeho nic na ni zaútočí děsivá mořská příšera a pokouší se ji stáhnout pod hladinu. Jaké je ale překvapení, když se ve stejnou chvíli objeví ona záhadná dívka, Shiori Oumi, promění se a příšeru chladnokrevně zabije. Shiori je totiž ve skutečnosti mořská panna (nutno podotknout, že asijské mořské panny rozhodně nejsou takovými líbeznými stvořeními jako ty evropské) a i když se její čin může zdát hrdinským, její úmysly se ničím neliší od úmyslů příšery, kterou zlikvidovala - chce Hinako sníst. To samo o sobě by člověka asi vyděsilo dostatečně, natož ještě, když se Shiori druhého dne objeví ve stejné třídě jako nová spolužačka. Hinako se ale ve skrytu duše raduje - konečně se objevil někdo, kdo by jí mohl splnit její přání - umřít, aby byla konečně zase se svou rodinou.

Vzhledem k tomu, že to vyšlo ve stejný rok jako Hikaru ga Shinda Natsu, a dalo by se říct, že se jedná tak trochu o jeho yuri protějšek, asi se to úplně neubrání srovnání ... a Hikaru z toho bohužel pořád vychází jako jasný vítěz. Není to špatné anime, to rozhodně ne, ale ... ALE. Už jenom z toho, že jsou tam v podstatě jenom tři důležitější postavy, je prakticky od začátku jasné, že z toho bude jakýsi prapodivný milostný trojúhelník. Nehledě na to, že na to, že tu youkai hrají dost podstatnou roli, v pravé podobě se objeví tolikrát, že by to člověk spočítal snad i jen na jedné ruce, a jakkoliv se to snaží být vážné drama, často je to víc cringe a neustále se opakující (a je to škoda, protože jinak by to myslím bylo velmi realistické vykreslení člověka potýkajícího se s depresí). Těšila jsem se na něj, a ne, prostě ve mě nezanechalo takový dojem, jaký mohlo, a jaký asi i mělo. :(