I am the Joseon one

Duben se pomalu chýlí ke konci, tak jsem usoudila, že by bylo fajn o sobě zase dát vědět.

Začal vlastně hrozně pěkně - poprvé od Silvestra jsem byla za Míšou v Ústí na kafi (v mém případě charitativním předvelikonočním kuřecím), odvezla jsem si rozkošnou malou přepravku na pleťové masky (aby se mi tu ty, co se v blízké době chystám použít, jen tak neválely) a rozkošnou malou "Lego" My Melody, a konečně jsem měla možnost vidět obrovský nafukovací planetární model i v našich luzích a hájích. *-* Každoročně jsem je obdivovala na fotkách z Brna, tak konečně!

Bohužel to ale dlouho nevydrželo. Ani ne o týden později mi po téměř rok trvajících zdravotních komplikacích (způsobených vlastním přičiněním a vlastní tvrdohlavostí) v nedožitých 98 letech odešel děda. A i když to bylo pro obě strany (jakkoliv blbě to může znít) vysvobození, protože poslední dva týdny už to skutečně bylo hodně velký špatný, a i když to člověk už nějakou dobu čeká a myslí si, že je na to připravený, není. Alespoň v ten den krásně svítilo sluníčko a vykvetly první sakury. I na těch nejhorších dnech si člověk musí najít něco hezkého.

V ten samý den mi paradoxně Sinsay konečně odeslalo mou poslední objednávku za nastřádané body neboli talířek s Pusheenem a hrnek s Hello Kitty, takže jsem mohla mít zase z něčeho radost. Po dlouhé době jsem také zavítala do Tety a zjistila, že tam mají ohromné množství pro mě zajímavých věcí, které jinde nemají, a tak jsem si nahamonila pleťové masky.

Konečně začalo být počasí na kokosové frappé, a tak jsem místo sovičkového hrnku na teplé nápoje konečně do pracovního nasazení začala venčit všechny ty své barevné brčkové hrnky (a že jich není málo, jak ostatně můžete v průběhu článku vidět) a všechny ty ladící čůčovinky k nim. Letos taky konečně zase jednou neomrzla mandloň a i když kvůli vedru kvetla fakt jenom chvíli, byla nádherná.

Velikonoce byly fajn. Na zelené pivo došlo, na mazance taky, stejně tak i na nádivku a ořechové mňehně. Na Velikonoční neděli jsem pak kromě návštěvy tří různých výstav (to je tak, když má muzeum velikonoční akci a všechny výstavy máte za jedno vstupné) měla takové své malé soukromé Hanami, protože vykvetly mé nejmilovanější plnokvěté sakury a bylo fakt nádherně, takže jsem běhala od stromu ke stromu, poslouchala bzučení a užívala si pohled na tu nádheru z dálky připomínající cukrovou vatu, dokud je.

Po Velikonocích se mi (kromě venkovního zeleného piva v akci za 25,-, neberte to) povedlo navštívit aktuálně asi největší lákadlo ve městě - v kavárně našeho nově zrekonstruovaného kulturáku totiž objednávky rozváží robotická kočička. Mluví, mňouká, reaguje, když ji drbete na uších, a je prostě rozkošná. ♥ Kávu navíc mají fakt dobrou a nečekaně levnou, takže win-win.

Závěr pracovního týdne s sebou přinesl ochlazení a déšť, nad kterými asi spousta lidí pyskovala, ale mě ani v nejmenším nevadily, protože jsem vytáhla žlutý pršiplášť, všechno zelené vylítlo rychlostí blesku a konečně se venku zase dalo dýchat. Navíc na doučování měla velký úspěch Kuromi (a jsem přesvědčená o tom, že kočičky budou mít ještě větší) a jak vysoká je pravděpodobnost, že vám v anglických harmoničkách s desetiletým dítkem vyjde "Rainbow man works in a factory at the space ship with slimy gay"? Ten gay navíc nepocházel ode mě! :D

Aktuálně se tedy plácám v takovém divném rozpoložení, kdy chci něco dělat, ale zároveň nechci, paralyzuje mě, že toho teď vychází tolik, že nevím, na co bych měla koukat dřív, a ty dny jsou celé takové jak na horské dráze. Tak se mnou prosím mějte trpělivost. Život jde dál, a ono se to časem zase spraví.