Táhni a srůstej

Tak mám konečně za sebou něco, čeho jsem se (většinou právě v tomhle období února) každoročně fakt šíleně bála už několik let v řadě a letos na to už muselo dojít - svou první plánovanou hospitalizaci v nemocnici.

Jak můžete vidět, tak na gynekologickém pooperačním oddělení mají kouzelná dveřní okýnka ... můžete si vybrat, jestli vám to přijde spíš jako pičky nebo rakvičky :D

Ani nevím, čím jsem si to zasloužila, že mě můj babybox začal takhle sabotovat, nicméně ten loňský rok byl od té druhé poloviny tak moc stresový a zatěžující, že se jeden z těch mých myomů zvětšil natolik, že už by mohl začít dělat problémy, a tak musely oba dva ven (protože když už, tak už všechno, to dá rozum). A nebudu lhát, od té poloviny listopadu, kdy jsem se to dozvěděla, jsem z toho byla dost v prdeli, jakože fakt DOST (a zklidnila jsem se v podstatě až před Mikulášem, kdy jsem dostala termín za dva měsíce, pak na mě konečně začala doléhat i vánoční nálada).

Samotný termín hospitalizace a zákroku se mi pak ještě o den posunul, ale na druhou stranu mám nemocnici pomalu ani ne deset minut pěšky od domu a taky jsem pak měla prakticky celý svůj pobyt (hlavně všechny noci) trojlůžák jenom pro sebe, což bylo obzvlášť moc fajn (ono tam vůbec na gynekologii bylo fakt málo lidí, takže tam byl božský klídek). A o o víc, když se ukázalo, že i když byl celý průběh operace a všeho naprosto v pohodě, já a celková anestezie nejsme úplně kamarádi, protože se mi po zbytek dne motala hlava jak při čtení v autě, žaludek jsem měla jak na vodě, bez pomoci si nedokázala dojít ani na záchod a celkově byla docela solidně mimo (aneb je moc fajn, když se vám chce jenom spát, ale přitom máte strach usnout, protože co kdybyste se neprobudili, přijďte k nám, hrabe nám ^^").

Stejně je to hrozně divný pocit, tak nějak jsem měla za to, že uspávání v podstatě funguje jako když člověk usíná, ale prd, najednou bum, totálně vypnete, proberete se někde úplně jinde, s časovým oknem jak blázen a když se ptáte doktora, jestli to nakonec fakt šlo laparoskopicky (byla možnost, že nepůjde, takže v podstatě překvápko po probuzení), začne vám vysvětlovat, že ten morcelátor to prakticky okrajuje jako jablko ... takhle se asi cítí člověk na drogách. :DDD Ten prakticky prospaný den byl ale očividně fakt třeba, protože v pátek už jsem vesele běhala (rozumějte doploužila se na záchod a přešla pokoj od dveří k oknu a zpátky), jedla (nejlepší snídaně mého života, snad nikdy jsem si na ničem tak nepochutnala jako na těch dvou křupavých rohlících s pomazánkou, čerstvou zeleninou a horké bílé kávě) a včera jsem byla úspěšně vypuštěna zpět do volné přírody.

"Já bych asi potřebovala spát ve stoje, jako upír."
"No tak to zkuste!"

Celkově jsem tam tedy strávila ani ne čtyři dny a i když si nemůžu ani v nejmenším stěžovat (snad jen možná na tu křenovou omáčku v pátek k obědu, ale to je především o preferencích a o tom, že tyhle omáčky typu koprovka a podobně fakt nemusím :'D), všichni tam na mě byli fakt hrozně milí a hodní, miluju svůj polštář, který si můžu pod hlavou nahňácat do ideální výšky, a miluju svoji postel, ze které se mi vstává podstatně lépe než z té nemocniční. :'3

POV: Po pár hodinách probrání z narkózy z vás konečně odpojí všechny hadičky, elektrody, tlakoměry, oxymetry a podobně, takže už si konečně nepřipadáte jako kyborg, a z pooperačního pokoje vás převezou na ten váš, vezmete do ruky mobil, abyste začali dávat vědět, že žijete, a čeká na vás tohle 💜💜💜

#thevibesibringtothefunction