Dream come ture a prdele holé aneb švihák lázeňský v Klášterci

Po dlouho odkládané zimní předvánoční misi liberecké konečně došlo i na misi nefalšovaně letní, jen tentokrát kláštereckou, takže na opačné straně těch našich severských hor. A stálo to za to! 😎

Marně přemýšlím, kde jsem brala energii v dobách, kdy jsem tyhle články plodila ještě ten den po návratu ... nechápu :'D

Vyzbrojena dvěma krabičkami našich lázeňských oplatek a trojhránků a lahví Conte Passione Hugo Limone jsem se v sobotu ráno vydala rychlíkem po strašně dlouhé době v opačném směru než na Ústí a Prahu, abych se po hodině naprosto pohodové cesty (věděli jste, že v jídlovozících ve vlacích už se dají koupit i červíci a cvrčci?) vylodila v Klášterci nad Ohří, kde už na mě čekala Simča. Svezly jsme se busem okružní jízdou, abych si mohla odložit bagáž, a někdy kolem jedenácté jsme se vydaly na naši první zastávku, totiž na blízký hřbitov. Abych to uvedla na pravou míru, NE, nejela jsem do Klášterce kvůli hřbitovu, ale už někdy na jaře mi Simča s Honzou říkali o hrozně creepy hrobu v podobě malé holčičky, který tam je, a ten jsem samozřejmě potřebovala vidět. Opravdu tam je, opravdu je creepy af a kolem Dušiček a celkově v době brzké tmy a mlh bych řekla, že bude mít za následek nejeden infarkt. :'D

Dalším bodem programu byl oběd. Restauraci U Páva si pamatuji ještě jako U Čtyř vran, a velmi mě potěšilo, že zůstala stejně dobrou. New York tortilla, která mě v menu zaujala na první pohled, byla totiž za prvé fakt obří a za druhé naprosto vynikající, okurková limonáda taktéž a ceny na dnešní poměry velice příjemné.

Dobře najezené jsme zapluly do zámeckého parku, kde bylo oproti okolnímu vedru přeci jenom příjemněji, neboť se táhne kolem Ohře a nepamatovala jsem si, že je tak obří (a už vůbec jsem netušila, že se do něj z ulice dá slézt i hrozně fancy věží s točitým schodištěm *-*). Kolem velmi zajímavých soch a plastik, kterých je park plný, jsme došly až k Peřejím, kde jsme postupně načepovaly všechny tři dostupné pitné prameny, Městský, Klášterecký a Evženii (které jsme pak později doma samplovaly z božích handmade Nana skleniček a došly k závěru, že Evženie je nejlepší, protože jako jediná nechutná až tak moc železitě, jako byste pili rozpuštěnou krev).

U lázeňského domu Evženie jsme si daly výborné (a na současnost fakt za hubičku) gelato (mango a Milka, om nom nom) a spodní cestou kolem Ohře jsme se vydaly domů, ale ještě se podívat do voliér na papouchy a pávy (a paví kuřátka! :'3). Pávi totiž ke kláštereckému parku neodmyslitelně patří a byly doby, kdy po něm běhali zcela volně a vydávali se i do města - proto ona kouzelná značka. :D

Doma jsme se nějakou chvíli chladily (protože venku začal být fakt nechutný hic a ve starých domech je prostě líp), spořádaly mísu strouhané mrkvičky s jablíčky (jídlo mého dětství!) a s krásně karotenovými prsty a mrkvovými slupkami jsme se někdy kolem čtvrté vydaly krmit kachny (nutno podotknout, že jediné, které o ně jevily jakž takž zájem, byly jen ty u jezu, které tam ještě jedna rodinka krmila ovesnými vločkami, jsou to mrchy přežrané!).

Ještě před zavíračkou jsme v Galerii Kryt vedle radnice stihly výstavu s velmi poetickým názvem Hej, p*dele holé! od Bely Schenkové, která nás zaujala už z plakátku na vývěsce, a na závěr zapluly hned vedle do neuvěřitelně útulné kavárničky Café Kelly. Původně jsem si žádný dortík dávat nechtěla, ale když jsem ten limetkový cheesecake viděla ve vitríně, neodolala jsem ... a dobře jsem udělala, byl nadýchaný jak obláček a v tom vedru krásně osvěžující. Ledový Flat White byl taky výborný a venkovní sezení na terase zarostlé vínem (visící hrozny included) působilo až takovým tím dojmem zastrčené středomořské uličky, jen to šumění moře a kvílení racků chybělo. Kavárna je relativně nová (něco málo přes rok), ale jsem si jistá, že má vykročeno správným směrem, protože i takhle hodinu před zavíračkou jsme rozhodně nebyly jedinými hosty. A ještě jsme při odchodu dostaly bonbónek!

Ngl, Čerešničky, čerešně (prostřední obraz) bych si vzala

Ještě jsem si prohlédla pietní místo místního uměleckého kováře, jehož výtvory jsou taky všude možně poschovávány po městě, a nakonec jsme stačily i lehce zmoknout - když jsme se vydaly k Vodnímu altánku, abychom zkrmily poslední zbytky slupek těm nejvzdálenějším kachnám, obloha nad Šumnou víc než cokoliv připomínala Peklo a u zámku na cestě zpátky jsme už vytahovaly deštníky, i když se nám je poryvy větru pokoušely vyrvat i s rukama.

Doma jsme za pití Huga zvládly upéct sladké a slané šneky (v plynové troubě to není zase až taková sranda), najít pár klenotů (nejen) anime éry a někdy kolem jedenácté vyšťavené padnout za vlast v naprosto nádherném kouzelném celonočním tichu.

V neděli nám ještě zbyl čas, takže jsme se vydaly pro ještě jednu rundu čerstvě natočené Evženie, další rundu gelata (tentokrát slaný karamel a Kaktus), spáchaly tortilly k obědu a kolem jedné se vydaly a autobus a následně na vlak.

Už je to nějakou dobu, co jsem v Klášterci naposledy byla, ovšem nikdy jsem z toho neměla takový dovolenkový pocit, jako z toho jediného víkendu, za který se toho ovšem stihlo strašně moc. A jsem přesvědčená o tom, že lepší už to snad ani být nemohlo. :3