Veselé Velicovidnoce

Dneska mám akorát týdenní výročí. Čeho? No přece příznaků, kašlíku. Do začátku jara jsem si stačila v rámci finále hororového týdne pořídit ještě parádní covid. :'D

Takováhle sestřička by se mi docela šikla

A můžu říct, že ten strašně rychlý nástup a první dny byly skutečně výživné (a to říkám jako někdo se čtyřmi dávkami očkování, včetně té na omikron, nechci radši ani vědět, jak by mi bylo bez nich), protože mít horečku tak vysokou, aby vám crčela krev z nosu a potupně jste v něm museli mít narvaný tampon, to jsem snad ještě nezažila (večer jsem měla strach se změřit, byla jsem rudá jak humr a čekala, kdy mi srdce vylítne z hrudi). Stojím si za tím, že v noci z neděle na pondělí musel můj imunitní systém svést bitvu rozměrově nejmíň jak u Helmova žlebu, protože pak už to málokdy vylezlo mimo zvýšenou a vždycky do 38. A aspoň jsem si to teda vybrala zrovna v týdnu, kdy jsem při pohledu z okna byla docela ráda, že nikam nesmím (sníh, brutální chcanec, a to prakticky permanentně na střídačku) a kdy jsem si mohla vesele číst a koukat na zombie houby.

Zítra mi končí izolace, a troufám si říct, že z velké části už to mám (díkybohu) za sebou. Ale ten tuberácký kašel a celková brutální únava fakt stojí za to, nehledě na to, že bych fakt uvítala, kdybych už neměla komplet zalehlé obě uši a zase normálně slyšela, ehm. Teoreticky už bych tedy neměla být přenašeč, ale zdravá jako rybička se fakt necítím, takže od toho se odvinou (nebo spíš neodvinou) i Velikonoce, ale co. Důležité je dát se pořádně dohromady, aby člověk mohl zase normálně fungovat.

Dávejte na sebe pozor.

I když se to odsunulo na druhou kolej, je toho pořád všude spousta.