Jak to fičí v pohraničí

A že to fičelo fakt vydatně ... jsem zvědavá, jak dlouho bude u dálnice ta prakticky do kuličky zmuchlaná velká kovová směrovka. ^^" I to poletující listí za oknem vypadalo pěkně, pokud tedy do těch oken zrovna zuřivě nenaráželo. Na druhou stranu, teď, když je dobrá polovina listí dole, už si fakt nemůžu stěžovat, že by to nevypadalo podzimně. 🍂🍁

"Ten lak je černej nebo tmavě zelenej?"

"On pod každým světlem vypadá jinak ... interně mu říkám Loki."

Letos se mi konečně o víkendu podařilo dotáhnout Míšu k nám na starbucksové PSL, dokud ještě je a dokud je možnost si s ním posedět hezky v hrnku, ne někde na stojáka z kelímku (prý to zní jako nějaká droga ... hlavně, když to řekne někdo, kdo jí LSD :D) Když jsme pak v posledních zbytcích světla ze zapadajícího slunce čekaly na zastávce na Míšin bus, nad mou bývalou středoškolskou institucí jsem viděla odlétat sraby stěhovavé ptactvo, přesně v té véčkové formaci, a přišlo mi to strašně medžik. ✨ I když mi už trošičku mrzly prsty. Taková první připomínka, že za dva měsíce už jsou Vánoce. A že už se začínají ozývat fakt hodně.

Myslela jsem, že letos se mi to snad konečně vyhne, ale i když to nesleduji, zase na mě začíná trochu útočit ta covidová paranoia a nervozita. Vím, že ze své pozice už fakt víc než to, co dělám teď, udělat nemůžu (na třetí dávku si ještě budu muset chvíli počkat), ale zase mi to kazí dobrý pocit z věcí, na které se těším (prostě vysvětlete to někdy mozku). Občas bych fakt potřebovala být jak ty opice, hlavně ty, co zlo nevidí a neslyší. Ale Halloween je za humny a já doufám, že letos bude lepší než vloni.