Sakuřino doupě

Co si budeme namlouvat, francouzské Villeblanche je asi tak obdobně krásné místo k žití jako německý Winden - lidé jsou tam taky příjemní jak prdel a není tam snad nikdo, kdo by neměl ve skříni schovaného alespoň jednoho kostlivce. :D Malebné horské městečko, kde prakticky není signál ani jiné pokrytí a v místním hlubokém lese každou chvíli někdo umře ... idylka, což? Nádherná hudba, úžasná atmosféra (mlha v lese je prostě *chef's kiss*) a nádherné scenérie, kde les kromě toho, že je nedílně spjatý s životem místních obyvatel, de facto představuje samostatnou postavu (Úmyslně neříkám, jestli antagonistu nebo protagonistu, protože po první řadě v tom stále nemám jasno. Pořád mám víc otázek než odpovědí a nezbývá mi než asi rovnou pokračovat druhou ^^"). Do podzimních plískanic jako dělané a fakt jsem zvědavá, jak se to vyvrbí. Protože to naťukávání uctívání a chránění přírody, keltských obřadů atd. přece nemůže být jen tak.

Mám takový pocit, že podzim letos přišel nějak dřív, než jsem očekávala, vzhledem k tomu, že akorát před týdnem jsem v Ústí padala vedrem i v kraťasech a dneska bych se nebránila ani žlutému pršiplášti (aka chčije a chčije). ^^" No nic, pořád doufám, že léto bude ještě alespoň to babí, když už ne klasické. :') 🍁🍂🌞

No jo, já vím, těžce originální. Ale když je zrovna takové pěkné datum zrovna uprostřed léta, nejde toho nevyužít, když se mi zase jednou chce psát. :3 Dalo by se totiž říct, že jsem si tenhle týden v podstatě užila dovolenou, i když jsem ji de facto neměla. 😎

Akorát přesně po roce od loňského letního wičkraftu jsem viděla wičky naživo, a to hned hezky od pátku do pondělí. A vzhledem k tomu, že to byla vlastně taková první delší postcovidová cesta, ten přelom července a srpna jsem prostě nemohla strávit lepším způsobem a v lepší společnosti. :3