S košíčkem na končetiny

Začínají padat kaštany, takže je ráno cestou na němčinu kolem parku můžu zase vesele sbírat. 🌰 V packách mi nakonec úspěšně uvíznul červený burčák, navíc moc dobrý. A v Pepcu jsem si udělala radost rozkošnými halloweenskými serepetičkami za pár korun. Za pár dní oficiálně začíná jedno z mých nejoblíbenějších období, výzdobu mám umístěnou, světýlka taktéž, takže bych vlastně po všech stránkách měla mít radost.

Jenže nemám.

Ne úplně.

Tak trochu mě skolil moribundus (rýma, žádný covid, kdyby to náhodou někoho napadlo, ale nepříjemné je to tak jako tak, ať žijí rapidní změny teplot v krátké době). Ale především po necelých jedenácti a půl letech odešla do kočičího nebe dědova kočička. V jejím stavu už by to teď už bylo jenom prodlužování už tak dost velkého utrpení. Vím, že to pro ni bylo vysvobození, ale když si vezmu, že nebýt toho, že někdy na jaře chytla nějaké svinstvo, které se i přes veškerou snahu nakupilo v další ošklivé věci, mohla tu klidně ještě pár let s námi být, pořád je mi z toho do breku. Už jenom proto, že trvalo tolik let, než se z ní stal takový mazlivý milionový tvor a přestala před námi bez jakéhokoliv očividného důvodu utíkat, jenom když se na ni člověk podíval. Těšit mě můžou alespoň vzpomínky, fotky a vědomí, že teď už jí nic nebolí a až do těch úplně posledních chvílí měla tak spokojený život, jak jen kočka může mít. 🖤

A taky mě trochu děsí vize toho, že to tady zase všechno půjde do kopru a ten zbytek roku bude stát stejně za prd, jako stál ten první kvartál. Moc bych si přála, aby to tak nebylo.