Nodame Cantabile

Chiaki Shinichi je hudební génius. Nejen, že umí perfektně hrát na klavír, ale stejně perfektně ovládá i hru na housle, dokonce se sám naučil dirigovat, jeho velkým snem je stát se uznávaným dirigentem. Jak už to ale tak bývá, genialita má i svou druhou stránku, a tak je Chiaki kromě geniálního hudebníka a také velmi schopného kuchaře také téměř nesnesitelný puntičkář a workoholik. Což o to, on by to zas takový problém nebyl, kdyby ovšem stejné vlastnosti nevyžadoval i od svého okolí. Bohužel pro něj, Chiaki studuje na konzervatoři a všem kolem sebe dává patřičně sežrat, jaké jsou to nuly, které nemají k hudbě žádný vztah. Člověk by si řekl, proč tedy neodjede studovat někam jinam, kde by naplno využili jeho potenciál. A v tom je ten další problém. Chiaki jednoduše nemůže vytáhnout paty z Japonska. Má totiž panickou hrůzu jak z letadel, tak i z lodí. Pravým opakem Chiakiho je pak Noda Megumi, které ale nikdo neřekne jinak než Nodame, která žije v naprostém chaosu a nepořádku, ale to není jediné. Megumi má obrovský talent ve hře na klavír, ovšem její styl je úplně jiný. Megumi se jednoduše neřídí podle not, ale podle svého sluchu. Dalo by se říct, že víc odlišní už tihle dva být nemůžou. Oba se však jistým způsobem spřátelí (Nodame se do Chiakiho zamiluje, z čehož je samozřejmě velmi nadšený) a Chiakimu postupně dochází, jak moc velký talent Nodame dostala do vínku a že mu na ní vlastně tak nějak i záleží. Když se pak na škole objeví uznávaný německý dirigent, který dá dohromady školní orchestr, který dá do vedení Chiakimu, vypadá to, že se některé sny začínají snad doopravdy plnit.

Hned na začátek musím říct, že Nodame Cantabile není anime pro každého. Pokud nemáte žádný vztah ke klasické hudbě nebo pokud k ní chováte nedej Bože až odpor, po pár epizodách vás začne nudit. Mě osobně se vážně líbilo, protože v klasické hudbě jsem prožila celou jednu etapu svého života a tím pádem k ní mám vytvořený vztah, a to vztah velmi kladný. Navíc, hudebních anime je spousta, ovšem ne v této sféře. Samozřejmě, že se tohle všechno odráží na hudebním doprovodu, který tvoří převážně slavná díla světových klasiků (byla jsem nadšená, když se objevil i Antonín Dvořák). Kresba je milá, odpovídající tomu, že se anime odehrává v realitě (žádné blýskavé oči přes půl obličeje). Co ovšem nemůžu vynechat, je naprostá genialita některých postav, do srdce se mi obzvlášť vryl Masumi Okuyama aneb tympánista s obrovským afrem, platonicky milující Chiakiho (ne, vážně, to byla asi nejvtipnější postava ze všech :D) Je to zkrátka taková trochu netypická školní komedie o tom, že člověk by se měl držet svých snů a jít si za nimi. Nom, a jelikož jsem právě zjistila, že to má tři řady, v blízké době se asi půjdu poohlédnout po těch dvou zbývajících >:3