Schízy únorové

Fakt jsem si myslela, že letošní únor bude oproti tomu loňskému lepší. Nebo spíš doufala. Tak prý asi nic, lol. Nejdřív mě vyschízovala Sabine (až tak, že jsem si o den odložila němčinu, prostě paranoia jak prase), teď pro změnu tohle. Nechci o tom mluvit, ani psát, už jenom proto, že zatím to pořád je taková Schrödingerova číča, jo a ne, vlastně se ještě vůbec nic neví a chci zůstat pozitivní. Proto jsem se v sobotu vydala do naší matičky na šoping s wičkami. Wičkraft totiž pozvedne na duchu každého, ať už třeba jenom na chvilku.

Hana by sice protestovala, že tam chybí psi, ale za mě to sedí dokonale

Sice jsem si vlastně nic nekoupila (vlastně jsem ani nic nepotřebovala, z oblečení mě nic nezaujalo a nálet na Baleu jsem podnikla už ve čtvrtek, jednu tašku narvanou krémy a sprcháči, druhou štanglí salámu a celou domácí tlačenkou, které jsem vyfasovala na němčině, long story). Nicméně, popila jsem kokosové kapůčo, nadlábla se v Loving Hut, předala putovní Trhlinu a odvezla si dalšího půjčeného Kariku, Strach (jelikož je poměrně krátký, už jsem ho jako správné Číslo 5 stačila i přečíst, a najednou jsem vlastně velmi ráda, že nemrzne :'D) a v Palladiu, jehož esklalátory skutečně připomínají schodiště v Bradavicích se podivila nad tou nejnevkusnější ledničkou, jakou jsem kdy viděla ... abych doma zjistila, že stojí přes mega. :'D Buď tedy nechápu umění, nebo je to prostě jenom nepředstavitelně drahý kýč. Výběr nechám na vašem vlastním uvážení.

A i když se mi ze začátku fakt dost nechtělo, nakonec jsem za to byla fakt ráda. Praha už voněla jarem a bylo to takové milé rozptýlení. Teď zbývá jenom neztrácet hlavu a nestahovat kalhoty, když je brod ještě daleko. V komíně to zase začíná nějak hučet, tak doufejme, že to nebude nic až tak hrozného.

Poprvé jsem to stihla zdokumentovat, než jsem to do sebe naházela - Dáme si všechno, verze Loving Hut ♥