Leden mysteriózní a ospalý

Nemůžu si pomoct, ale letos je ten leden takový ještě divnější a ošklivější než normálně. To, že není sníh a všude je to venku takové špinavé, to už jsem si tak nějak zvykla, ale kdyby aspoň mrzlo ... tyhle inverze, mlhy a tlak lítající nahoru dolů jak na horské dráze už fakt nějak psychicky úplně nedávám. To celodenní šero je šíleně demotivující, obzvlášť, když si člověk uvědomí, že do jara je ještě fakt dost daleko. :'D

Už se prostě těším, až zase začne vonět vzduch. A taky na tu růžovou čokoládu v Costě, protože růžová čokoláda je něco, co ve svém životě zcela nutně potřebuji. A taky na všechny ty naplánované věci. Ale na ty dojde, až přijde jejich čas.

Akorát před týdnem jsme s holkama měly poslední (po)vánoční sraz v čajovně, jen tedy místo ve čtyřech jenom ve třech. Saya totiž den předtím přivedla na svět dvojčata, takže teď má trochu jiné starosti. :) Tak jsme kluky alespoň zapily, nejen čajem, ale i domácím vaječňákem, který Kyoko propašovala. Celkově to bylo moc fajnové odpoledne, i co se posledních vánočních dárků týče - pro všechno mám využití, takže oproti předchozím zkušenostem s jedním konkrétním jedincem to byla hodně milá změna. ^^

Právě u čaje bylo taky nakousnuto téma, které se mi tak nějak cyklicky převaluje v mozkovně, někdy víc, někdy míň (teď už spíš míň, protože s dotyčnou osobou nemám potřebu být v nějakém pravidelnějším kontaktu) - proč mají někteří lidé takovou potřebu přepočítávat kamarády na peníze a na to jestli "se to vyplatí"? Vážně je takový problém vyčlenit si třeba jednou za pár měsíců (nikdo nemluví o každém týdnu nebo čtrnácti dnech) finance na to, abych se mohla vidět s kamarády, se kterými u sebe nebydlíme až tak blízko? A nebo ještě takhle, proč byl pro někoho prakticky pokaždé tak šíleně nepřekonatelný problém sejít se na pár hodin v Praze a něco podniknout, a proč to s někým jde a funguje? Čím dál víc se přikláním k tomu, že to není ani tak otázkou samotných financí, jako spíš duševního nastavení. A konkrétních lidí celkově. Uf, když nad tím teď takhle přemýšlím, vlastně jsem docela dost ráda, že už je to pryč. :'D Friendship goals to totiž nevidělo ani z vlaku, jen mi to tehdy asi tak nepřišlo.

Taky mi zaplatili historicky první job, který jsem sehnala úplně sama. Respektive, někdy před Vánoci mě z ničeho nic prakticky na všech kontaktech, co na mě má, začala uhánět bývala kolegyně z magistra, jestli ještě překládáme technické věci. Že jí přišla nabídka na překlad, když to otevřela, vykoukly na ni nějaké spirály, kterých se vyděsila, tak jestli to nechceme. Ze spirál se nakonec vyklubaly indukční cívky, termín byl až polovina ledna, takže přes Vánoce no stress a vůbec, bylo to v době, kdy jsme už delší dobu neměli moc do čeho píchnout a kdy se mě začínaly zmocňovat trošičku chmurné představy, takže si asi dokážete představit, jakou radost mi to udělalo. Ukázalo se, že ta magisterská socializace přeci jenom k něčemu byla. :) Ovšem do začátku roku si na nedostatek práce skutečně nemůžu stěžovat, i když u těch čínských věcí to často souvisí i s uměleckou činností, rozluštit, co tím autor chtěl říci. ^^"

Bohužel, počasí nepočasí se na mě začíná podepisovat i fyzicky, začalo mě škrábat v krku a asi se o mě pokouší nějaký moribundus fujtajblovitý. Období chřipek se holt blíží. Tak budu doufat, že se mi to podaří zarazit a nevyklube se z toho nic horšího.