Předadventní pelešínský slet

Jelikož nám slet původně plánovaný na začátek září nevyšel, naplánovaly jsme nový na úplně nejzazší termín před začátkem adventu, s tím, že třeba bude už i ten sníh. Nakonec sice nebyl a hlavně v sobotu počasí připomínalo spíš konec února, ale i tak jsem se nakonec vrátila s ještě vánočnějším pocitem, než jaký jsem už měla. :3

Jelikož každý pelešínský slet vyžaduje cestování prakticky až na konec světa, bylo nutné vstávat v na sobotu absolutně nekřesťanskou hodinu (v pět, fuj fuj) a jet ranním rychlíkem už před sedmou. I když jsem byla jak vyoraná myš, díkybohu jsem nic nezapomněla (ani ta kytková mimča pro Gabču, až se tomu sama divím) a i když ve vlaku půlku cesty dědek za mnou loupal cibuli (vážně, kdo si s sebou do vlaku k jídlu vezme cokoliv s cibulí? o_O), jel včas a vzhledem k tomu, že jsem měla místenku, bez žádných větších problémů. V Praze na hlaváku jsem úspěšně našla Hanu, Lucku i Krombí, v Tigeru neodolala nejbožovější vánoční ozdobě ever (a úspěšně jsem ji dovezla v celku až domů) a v rámci doplnění energie jsem si stihla pošušňat na skvělé cosťácké višňové horké čokoládě. Poměrně dlouhá čekačka na další vlak nakonec utekla celkem rychle a i když se nás v Západním expresu tak trochu pokoušela zavalit milionem obřích kufrů jakási grupa Rusajd, které nerozuměly nikomu a nikdo jim (díkybohu se necpaly na naše místenky), do Domažlic jsme jely skoro jak v Orient Expresu. :D

Kolem poledního nás na nádraží Květou vyzvedla Gabča a dovezla do Půdního Nadnoží (aka sovího hnízda), kde jsme poobědvaly velmi dobrou kvalitní mexickou čajnu, chvíli jsme si oddáchly a kolem jedné jsme Květou sjely kousek pod Pelešín a vydaly se fakt pěknou cestou ještě za sluníčka voňavým lesem na Babylon. Obešly jsme vodu, kde to vypadá tak trochu jako v Hříšňáku, dvakrát podešly nebo přešly koleje do Dojčlandu, došly jsme až k takové pěkné skalce, a když jsme se vydaly zpátky, začalo se zatahovat takovými vysloveně sněhovými mraky (sice z nich nic nebylo, ale vypadaly fakt slibně). Během cesty v tom našem pohraničí také vznikl koncept cykloštětky, která přijede za vámi, místo toho, abyste vy jeli za ní. :D Květou jsme pak ještě podnikly takový menší roadtrip prakticky až ke hranicím, jejichž atributy jsou mi jakožto rodilé sudeťačce důvěrně známé, ale pro Hanu s Luckou jsou všechny ty krásně a vkusně osvětlené "penziony" a "masážní salony" a kasina pořád ještě docela novinka a nezvyk. :D

Tahle fotka je strašně skvělá už jenom proto, jak moc vymletě se tam všechny tváříme, včetně Krombí :D

Po návratu domů jsme čilovaly a řešily všechno možné u vánočně voňavé kávičky nebo čaje, prvních Hobžů a vánočních songů, probíraly Gabče knihovnu a ještě před večeří, ale už ve tmě, která by se dala krájet, jsme vyzbrojené Gabči baterkou vyrazily na krátkou procházku s Krombí. Povečeřely jsme fejkový řízek s pečenými brambory a čerstvou zeleninkou, k čemuž nám hrály vánoční songy Káji Gotta (a že to fakt vykouzlilo atmosféru) a zatímco se na plotně připravoval svařák a provoněl úplně všechno, prostřídaly jsme se v koupelně, abychom si mohly udělat pyžamovou párty ve spacím hnízdě (vyfasovala jsem povlečení se Spider-manem, takže jsem de facto spala pod cizím ženichem, jakkoliv blbě to zní ^^"), s druhými Hobži, svařákem v hrníčcích, vánoční vůní v aromalampičce, světýlky a The Knight before Christmas, které nakonec bylo takové fakt milé a hlavně vánoční. :3

Absolutně nejvíc kozy ♥

×××

Ani nevím, v kolik jsme v sobotu vlastně šly spát, vím ale, že v neděli nás v sedm tak nějak skupinově probudila Krombí a byla pořád tma jak v ranci. Jen tak v pyžamech tedy ještě proběhlo rychlé vyvenčení a vykonění, a pak už se ke snídaňové kávě a čaji podávala jedna z nejlepších bábovek, jaké jsem kdy v životě jedla (a to byla veganská, takže ano, jde to). *-* Když jsme dojedly, dopily a trochu se zlidštily, vydaly jsme se ven, do lesů ... nebo tedy alespoň do toho, co z nich od loňského podzimu zbylo. Kůrovec se skutečně činil a je to pohled, u kterého je člověku fakt do pláče. :( Možná si vzpomenete na tuhle fotku z loňského začátku září ... ten les už neexistuje, místo něj je jenom vykácená stráň, s nasazenými malými semenáčky. I tak to ale bylo fajn, v lehké mlze a prakticky absolutním tichu, protože dopoledne nebyla venku prakticky ani noha. A kromě toho, v místech, kde les ještě stále je, působil přesně takovým tím dojmem, jako v Rituálu. Po návratu jsme si dobalily zbytky věcí, poobědvaly výborné palačinky od Gabči mamky a už jenom tak čilovaly u vánočního hudebního doprovodu, než nastal čas opět se poskládat do Květy a vydat se na zpáteční cesty. A i když v Západním expresu postupně začínala být docela slušná klendra, všechno kupodivu opět jelo včas, z Tigeru jsem si odnesla ještě ten rozkošný malý sněhuláčí talířek, a i s hovádky, pardon, totiž fotbalovými fanoušky (Baník -_-) se mi podařilo přijít jen do minimálního a velmi bleskového kontaktu, takže Ende gut, alles gut.

×××

Jelikož rodičovstvo během mé nepřítomnosti stihlo umýt okna v dalších dvou místnostech (takže už zbývá jen moje nora), ještě navečer jsem lepila sněhové vločky, ozdobené větvičky, tučftáky a podobně, takže dneska ráno, když jsem snídala poslední dva kousky oné famózní bábovky, které jsem dostala na cestu, vánoční feel do mě opět udeřil plnou silou. Říkám si, že je asi dobře, že to v tom září nevyšlo. Takhle to totiž bylo zase něco jiného, nového a neuvěřitelně kouzelného. A upřímně už se nemůžu dočkat, až se za ty tři týdny uvidíme znovu, tentokrát už v plném vánočním módu a s dárky. 🎄

Ještě jednou díky, wičky! 💝