Když se vánoční kaktus rozhodne, že jsou Vánoce, kdo jsem, abych mu bránila

Letos je ten (před)vánoční feel nějak obzvlášť silný. A na ty, kteří mi budou tvrdit, že néééé, že je ještě moc brzy, zvysoka kašlu. Když mám chuť se na první dva díly Sám doma chuť podívat na začátku listopadu, tak se na ně taky podívám. I kdybyste se stavěli na hlavu a odstrkávali se ušima. Kromě toho, dýně dneska po čtrnácti dnech slavně doputovala do bioodpadu, protože už začínala hrát všemi barvami a měnit skupenství na tekuté ... Critmis is coming (a svatý Martin tiež).

Nejvýstižnější (© Cliopadra)

Oslavila jsem devětadvacetiny, tak, jak jen je může oslavit člověk ve finální fázi nachlazení. Ale měla jsem domácí dýňový koláč, který se tentokrát obzvlášť povedl, a aby to bylo extra fancy, zabodla jsem si do něj i svíčku (vůbec jsem netušila, že tu dortové svíčky máme, a přitom je ta krabička už takový relikt, ještě československý, za dvě koruny padesát). Nepotrpím si na falešná přání od milionu lidí, se kterými se buď už nebavím nebo třeba ani vůbec neznám, ale to, že si letos nevzpomněl jeden člověk, kterého i přes všechny věci pořád považuji (nebo jsem považovala?) za dost blízkého přítele, už jen proto, že se známe od základky, mě zamrzelo docela dost ... a vlastně mě to mrzí pořád, no, co vám budu povídat. Samozřejmě, Apokalypsa nenastala, svět se točí dál, ale ... pořád tam hryže to ošklivé ALE. No nic.

V týdnu mě popadla ohromná chuť začít balit vánoční dárky ... ale vzhledem k tomu, že je tu jaksi nemám kde pořádně skladovat (vždycky tu do prosince tak trochu přežívám zavalená krabicemi ^^") a nechci, aby se mi tu na ně už zabalené ještě měsíc prášilo, rozhodla jsem se alespoň vyhrabat vhodné krabice a poskládat to, jestli to vůbec budu mít do čeho dát (vždycky mi bylo spíláno, že si každou druhou kartonovou krabici chci v rozložené podobě schovat, ale pozor, ony se mi ty zásoby vhodných velikostí už pomalu začínají tenčit). Při té příležitosti jsem probrala zbytky pubertálního čtiva a zase jsem udala celou jednu krabici, takže s tím pošupajdím na Zásilkovku.

Babička má úspěšně za sebou operaci kýly a už ji i pustili domů, takže když si celé tohle období srovnám s tím, jaké bylo před rokem (ne že bych na to chtěla zrovna moc vzpomínat, ale občas se tomu člověk neubrání, přichází to samovolně a vždycky, když to člověk čeká nejméně), je to doslova nebe a dudy. I tak mám ale pořád takový nepříjemný vtíravý pocit, odstrčenosti, nepotřebnosti a zbytečnosti, ta který podle mého názoru můžou i ty hnusné celodenní inverze a šera, kdy za celý boží den nedopadne na zem ani malilinkatý sluneční paprseček (chvíli je to fajn, ale když je to už druhý víkend za sebou, začne to být dost opruz). Většinou se mi to daří zahánět právě tím vánočněním (aktuálně mi tu fakt moc voní pečené jablko a do solné lampy začínám perníčkové čajovky), ale zrovna dneska bych si nejradši zalezla někam do emokoutku. Ovšem příští týden mě čeká Sayina svatba, kam jsem byla pozvaná, a svatba (mimo jiné, samozřejmě) se rovná taky jídlo, takže ono to s tím depkařením až tak žhavé nebude. 8D

V poslední době mám trochu problém se slovy. Ne že bych je neuměla artikulovat nebo tak něco, jen ze mě lezou tak trochu jako z chlupaté deky. :'D Respektive, když chci něco napsat, tak samozřejmě nenapíšu, protože zrovna dělám něco jiného a řeknu si, že to nechám na víkend, a pak to ze sebe musím horko těžko dolovat. No, sice jsem to smolila s přestávkami asi hodinu (hups), ale po tom počátečním strugglu to alespoň má nějakou hlavu a patu ... trochu. Trošičku. Fakt.

Tož ho ho ho, wičiz.