Pumpkin spice and everything nice

Došla jsem k závěru, že by bylo možná fajn takhle ve sváteční den zase utrousit pár slov, obzvlášť, když začalo to nejkrásněji barevné období (a už to začíná být vidět, Středohoří hraje doslova všemi barvami 🍂🍁). Takže něco ve stylu Lol, not dead (asi ze mě trochu bude mluvit i ta Retsina, kterou popíjím, tak předem pardon).

Dovolená byla strašně fajn. V Jizerských horách jsem byla všehovšudy jednou, a to ještě na táboře (a to má člověk upřímně trochu jiné starosti, že), a musím konstatovat, že jsou neskutečně krásné. A to o to víc, když jedete v období, kdy nikde není prakticky ani noha (aneb když jsou na ubytování kromě vás jednom dva další lidé a bazén s vířivkou tedy máte prakticky jenom pro sebe ♥). V lesech doslova modro obrovských sladkých borůvek, sem tam i nějaká ta houba (dokonce i jedlá), sice už chladněji (jednou dokonce pár minut padal zmrzlý déšť), ale jinak krásně ... stručně a dietně, vyběhala jsem se, vyplavala, přečetla prakticky dvě knížky (posledních pár kapitol Stalking Jack the Ripper jsem dočítala až doma po návratu, protože večer už jsem si to úplně nelajzla ^^"), skvěle se najedla, ale hlavně si psychicky odpočinula, za což jsem opravdu šťastná.

Jakkoliv mám totiž podzim ráda, sem tam se do mě dá takový fakt nepěkný tísnivý pocit, který přichází bez jakékoliv příčiny a který mi doslova a do písmene chvilkově doslova sevře vnitřnosti. Mám takový pocit, že je to v reakci na nemilé události loňského podzimu, od kterých to za chvíli bude rok (a i když si to úplně nechci připouštět, od té doby prakticky neustále žiji v určité úrovni strachu ... i když momentálně ne takové, abych trnula při každém zazvonění telefonu). Kromě toho byl na minulou sobotu naplánovaný sraz, na kterém jsem se po dvou letech měla vidět s osobou, která pro mě kdysi znamenala pomalu celý svět a potom, co to šlo tak nějak do hájíčka (léty prověřená klasika) mi trvalo dost dlouho, než jsem se dostala na takovou úroveň mamvpičismu (nebo chcete-li, vytěsňování), na které jsem teď. Fakt jsem se hodně bála toho, že to bude šíleně awkward, ale nakonec to vlastně bylo v pohodě. Asi už konečně dokážu věci řešit jako dospělá. Jen jsem se tedy večer úplně neubránila takovým těm vtíravým myšlenkám co by, kdyby, ale obešlo se to bez nějakého slzavého údolí. Jen to rozhřešení ve stylu "Jsme v pohodě" mohlo přijít už o něco dřív, ne až po takové době. Ach jo, jsem prostě fakt strašnej lůzr. :'D

Konečně jsem měla letošní první podzim v hrnečku neboli chai latté. Bohužel až v Litomeřicích, protože zrádce Lagarto, do kterého jsem na něj vloni tak ráda chodila, se přestěhovalo na druhý konec města, takže trošičku smolík. Doufám ale, že říjen bude milosrdný. Mám spoustu plánů, spoustu knížek, které chci přečíst (poprvé se dostávám do stádia, kdy se mi tu hromadí knížky, které jsem ještě nepřečetla) a vypadá to, že bude i dost práce, takže na nějaké chmury snad nebude čas. A když už, tak snad jenom na ty pozitivní, halloweenské. Už jsem úspěšně umístila pýry (🦇) i gousty (👻), se kterými svítím, a na balkoně mám čtyři dýně, tři Hokkaido a jednu mexickou, krásně kulaťoučkou, čekající, co z ní letos stvořím.

Říjne, prosím, buď fajn. ♥