Given

Hearts are like guitar strings.

They won't play sounds if they're too loose.

You have to wind them up, until they're about to break,

and that's when they become a wave that hits your ear drums.

Středoškolák Ritsuka Uenoyama je takový ten typ multitalentovaného člověka, který dost dobře zvládá jak sport, tak hudbu, a kterého by většina z nás asi s chutí zaškrtila - kromě toho, že ve škole hraje basketball, hraje na kytaru v kapele, do které ho díky jeho talentu jako třetího člena přijali už univerzitní studenti, Haruki a Akihiko. Když si jednoho dne Ritsuka chce dát mezi vyučováním šlofíka na svém tajném místě, ke své nelibosti zjistí, že mu ho zabral jakýsi zamlklý cizí týpek svírající fancy kytaru s prasklou strunou, který o kytarách evidentně moc netuší a má za to, že je permanentně rozbitá. Ritsuka se rozhodne prasklou strunu vyměnit, ovšem ve chvíli, kdy kytaru spraví, se na něj Mafuyu, jak se onen týpek jmenuje, totálně upne a snaží se ho za každou cenu uprosit, aby ho naučil hrát. Samozřejmě, že i když se do toho Ritsukovi nechce, tak po čase povolí a začnou spolu trávit víc a víc času. Mafuyu se učí rychle a když ho Ritsuka poprvé uslyší zpívat, zanechá to v něm tak hluboký dojem, že kapela najednou kromě dalšího kytaristy získá i vokalistu. Tichý Mafuyu má ve své minulosti ale spoustu strašáků, o kterých kolují fámy a se kterými se bude muset jednou konečně vyrovnat. A Ritsuka si, když zjistí, komu kytara, kterou Mafuyu den co den nosí s sebou, patřila a jaké pouto je pojilo, uvědomuje, že začíná cítit něco, co předtím ještě nikdy necítil - že žárlí, a to fakt hodně. A jak se blíží termín koncertu, Mafuyu bojuje s napsáním textu k písničce a není jisté, jestli bude vůbec schopný zpívat, věci se začínají vyostřovat a posouvat dál.

V současné (nepříliš početné, co si budeme povídat) BL nabídce je Given doslova zjevením a darem z nebes :'3 (a opět se stydím, že jsem na něj přišla, až když bylo venku už pár dílů, shame on me, a v tomhle případě obzvlášť :'D). Konečně něco, co není tak strašně moc cheesy, jak je v tomhle žánru obvykle pravidlem, ale ty klíčící vztahy, minulé i vznikající problémy, nejistoty a uvědomění si jsou tu podány tak nějak jemněji, subtilněji a mnohem realističtěji (takové to Známe se pět minut, tak na to jdem skočit, ne? tady fakt nenajdete). Určitě se najdou lidé, kteří si budou stěžovat na to, že se to vyvíjí hrozně pomalu a bla bla bla, ale o tom to přesně je. Všechno chce svůj čas ... and it's so darn beautiful *-* (a Haruki je bae největší a Ritsukovo gay panic byla taky pleasure to watch ♥). Sem tam jsem se u sledování neubránila trochu nostalgickým vzpomínkám na Gravitation, protože to bylo vlastně úplně první hudební (a i jenom) BL, které jsem kdy viděla, ale tyhle dva počiny se nedají srovnávat. Každé je někde jinde, každé má svoje, ale asi už jsem dospěla do fáze, kdy si budu víc ňufat právě nad Given. :3