Fliegender Sommer

Tak prý Němci označují to, čemu my říkáme babí léto ... a co už bych, i když je teprve polovina srpna pryč, už fakt docela uvítala. :'D

Poslední dva víkendy a ten týden mezi nimi byly ... hektické. A to fakt hodně. Jednak díky náloži akcí, jednak díky náloži práce (ačkoliv, v tom prázdninovém režimu se finance zase hodí, ne že ne).

Minulý pátek, když k nám večer měli přijít známí, mi zcela spontánně problesklo hlavou "Dneska piju jako Cardan." Co vám mám povídat, jako víl jsem skutečně pila a opět jsem se přesvědčila, že takhle ne (nejvíc to asi zabily ty poslední dva jahodové giny, au). V sobotu se kvůli nepřízni počasí původně plánovaný piknik s Míšou přesunul do mé nory, a nakonec to bylo vlastně dost fajn (kromě toho, málokdy dělám tour de nora tolika lidem, jako právě v tu sobotu, večer totiž následoval ještě epický hromadný videohovor se Společenstvem fazole). V neděli jsem vyrazila na asi poslední letošní letní koupačku za hranice. Bohužel na trochu jiné místo, kvůli nějakému debilnímu kolistickému závodu (po letošním létě opravdu z hloubi srdce nesnáším kolisty >:D), kde jednak mnohem víc foukalo (samozřejmě, hory) a voda byla studená tak, že jsem se odvážila jenom jednou (ještě tam byl takový vlez, kdy jste od posledního schůdku a vody po kolena museli rovnou plavat) a pochopila jsem, jak to bude vypadat, jestli se o mě někdy bude pokoušet infarkt (ale zcela vážně, těch prvních pár minut jsem myslela, že se už nikdy pořádně nenadechnu, jak se ty plíce stáhly). Ale, přečetla jsem pořádný kus Meče a ptáčka, a taky na etapy nakrmila přátelskou kačenku, která si sama přišla a mám pocit, že by mi žrala i z ruky. Kachny jsou stejně taková milá stvoření. :3 No a tenhle víkend se pro změnu v Oseku konala pouť (a když to jde, tak je to pro mě už od dětství každoroční must-have) a slavily se babiččiny narozeniny a můj svátek, v asi poslední tropický den letošního léta, u kterého už skutečně doufám, že poslední byl, protože včerejší noc byla potom, co si člověk odvyknul, zase docela kvalitní horor - vedro na padnutí a i když jsem šla kvůli nechutně brzkému vstávání na němčinu spát brzy, je ze mě dneska opět Archie v zombie těle, kterému nepomáhá ani kofein nitrožilně. Nicméně těch dnešních avízovaných 23 venku skutečně je, sem tam spadne kapka a teď je za oknem dokonce černo tak, že to vypadá, že budou padat hovna s háčkem.

A tak si tu archeoložím, s řasokoulí, která už u mě přežila první týden, některé dny plave až skoro na hladině a jiné jenom ze dna líně pouští bublinky vzduchu (a že je to fakt uklidňující, už ji jenom takhle pozorovat) a takovým zvláštním pocitem, který vyvolal ten po dlouhé době horký včerejší večer. Možná to bylo i tím, že se o mě z toho sluníčka pokoušel nějaký ten úžehopal (nikdy si nepamatuju, co je co), protože hlava mě taky bolela fest, ale přinesl nostalgii, ovšem ne v takové té příjemné podobě, spíš naopak. Vzpomínky na to, jak se mi v tomhle období tak strašně nechtělo nabíhat znovu do školního režimu a jak mi z toho (hlavně tedy na vejšce, kdy se tohle období přesunulo až tak na polovinu září) bylo až fyzicky úzko a nedobře. Bývala jsem zvláštní stvoření, které některé dny zkrátka neustálo představu jakékoliv interakce s jinými lidmi. Blbé je, že i teď má takhle vlastnost sem tam nenápadně pomalounku polehounku vystrkovat růžky, v takových těch slabších chvilkách. Ono to zase časem odezní, ale alespoň se snažím, aby to nebylo moc často. A když už na to přeci jenom dojde, vždycky jsou tu knížky (a teď jich mám zase dostatek).

P.S. Začínám mít chuť na podzimní seriály.

Už je podzim?