Darované lžíci na zuby nehleď

Aneb když v ruštině zaměníte koně se lžičkou (a že to fakt není tak těžké, jak to v češtině možná vypadá), můžou vám vzniknout velmi zajímavé věci, které ve výsledku zní vlastně dost roztomile. :D Tento hlod ovšem nepochází ode mě, nýbrž od nějakého tátova spolužáka, který ho před dávnými předávnými lety pronesl na zkoušce ... zkoušejícího to prý tak rozesmálo, že ji nakonec i dostal. :D

(vymýšlet po devíti letech blogování názvy článků tak, aby se neopakovaly, je už docela kumšt ^^")

~ Nějak jsem si tenhle formát tří random instagramových fotek jako dělítko oblíbila :3

Přelouplo se nám prázdninové léto, a já mám tak trochu krizi, dilema, mezi létem a podzimem. Ještě se mi na podzim úplně myslet nechce, protože teprve začal srpen, mám naplánovaný piknik a taky bude pouť, a to jsou všechno čistě letní tropes, ale v jeden osudný večer se to tak trochu zlomilo. Výjimečně zapršelo, a to docela dost, a jak jsem tak usínala a otevřeným oknem dovnitř proudil ten chladný vlhce voňavý vzduch, přistihla jsem se, že bych okamžitě začala pálit voňavou svíčku, vyvěsila si ghoustí světýlka a podobně. A s tímhle pocitem teď usínám pomalu každou noc. On pak vždycky hned po ránu zase vyprchá, když vidím slunko, modrou oblohu a cítím to ještě nefalšovaně letní teplo, ale i tak ... první vlaštovka oznamující, že se to pomalounku polehounku začíná lámat. 🍁🍂🎃 Ale vzhledem k tomu, že od druhého (a stejně slzavého) kola třetí řady Stranger Things pro změnu nedokážu dostat z hlavy tu nádhernou verzi Heroes od Petera Gabriela, řekla bych, že ještě nějakou dobu to léto budu mít. Heroes totiž voní létem a roadtripy.

Taky jsem zase (bůhví proč) hrozně zatoužila po zvonkohře, která by cinkala ve vzduchu. Takové té typické japonské, maličké, skleněné, co vypadá jak medůza (pro nezasvěcené - 🎐) a má úplně jiný zvonivý zvuk než ty dřevěné a podobně. Vůbec netuším, kam bych si ji pověsila, ale úplně ji v duchu slyším a i ten imaginární zvuk mě uklidňuje.

Jedna ze známých, které mám ve sledích na Twitteru, začala sledovat Hannibala, takže se mi teď poměrně často objevuje na tajmlajně. Úplně mě to hodilo zpátky do roku 2014, kdy jsem tím byla doslova posedlá ... a když jsem si udělala takový malý blogískový tour v čase do stejného roku, uvědomila jsem si jednu věc - a tou je, jak moc fucked up a celkově psychicky v prdeli jsem v tu dobu byla. :'D Byl to rok bakalářských státnic a nekonečných nervů s bakalářkou, takže vlastně ani není divu, ale i tak mě to takhle s časovým odstupem až trochu vyděsilo. Na druhou stranu si ale říkám, že je fajn, že všechna ta nervová zhroucení alespoň k něčemu byla, a že jsem teď vlastně spokojená, jako dlouho ne.

Jen jsem tedy zase zjistila až s čtyřdílovým zpožděním, že vychází nové teplomíří anime ... proč mi v poslední době nová BL tak unikají, když jich je tak málo? A obzvlášť, když zrovna Given vypadá, že bude fakt stát za to? :'D Zjevně pořád lítám dost vysoko na Good Omens obláčku ... a ani po těch dvou měsících z něj nehodlám sestoupit. A proč taky, když mi to stále dělá takovou radost. :3

Pokud vám tenhle článek bude připadat tak trochu zvláštně koncipovaný, asi nebudete sami ... měla jsem psavou náladu a myšlenky mi skákaly jedna přes druhou, takže když se na to podíváme z vědeckého hlediska, je to vlastně stream of consciousness, nikoliv šit absolutně nedávající smysl, tak.