The end is neigh

Jak se dalo očekávat, spolu s červnem opět dorazily teploty, při kterých běžnému občanu pohybujícímu se venku hrozí samovznícení. Nezbývá než se tedy úporně snažit ochladit nejen sebe, ale i obytný prostor (což bývá mnohem náročnější) a snažit se moc nepřemýšlet nad tím, jak že vlastně bude, až skutečně dorazí léto ... ale zase se v takovém počasí dobře na ohýnku opékají buřty, to zase jo. A taky dozrávají první jahody. I když je tedy valná většina z nich poznamenaných blízkým setkáním s jistým černým opeřencem, který sice krásně zpívá, ale v takovou chvíli je "svině" asi to nejslušnější označení. Ale vitamíny jsou vitamíny.

Taky konečně vyšlo to, na co jsem se těšila už několik posledních měsíců, aneb Good Omens. Sice jsem to všechno doslova stahovala prakticky celou sobotu a neděli (protože kvalitka), ale nelituji ani jedné vteřiny. Jsem akorát v polovině (protože tohle si skutečně nehodlám vyplácat za jeden den) a říct, že jsem nadšená, by byl příliš slabý výraz. Už během první epizody to do mě můj dlouho nepřiživovaný Tennantí crush napálil jako ta bourací koule (vždycky pro něj budu mít slabost, VŽDYCKY ... and those luscious red hair, ohhhh my *-*). Doslova a do písmene si u toho rochním blahem a s neutuchajícím nadšením vzpomínám na dobu, kdy jsem četla knižní předlohu. Jestli jsem o Pride Month něco skutečně potřebovala, tak jsou to vážně ineffable husbands. 💖💖💖

Kromě toho začala nová řada Rukodělnice (The Handmaid's Tale, samozřejmě, ale nějak už tomu jinak neřeknu). Když jsem byla v Ústí, s Míšou jsme v jednu chvíli řešily knižní Smrtku (od Neila Schustermana, pokud neznáte, doporučuji to univerzum alespoň okrajově prozkoumat), kde si Smrtky vybírají jména svých patronů podle různých historických osobností ... a došly jsme k závěru, že ctihodná Smrtka Atwoodová v rudém hábitu by byla ta nejvíc badass Smrtka ze všech. Ty první tři díly, které hned naráz vyšly, mě v tom jenom usvědčily.

Taky jsem se (nutno podotknout, že v tom fakt největším vedru) vydala na návštěvu do Ústí, kde jsem směnila aloe vera za pět knížek (jedna z nich byla Illuminae a řeknu vám, v tom Mordoru tohle vláčet fakt nechcete), a to ještě nevíte, že akorát před týdnem jsem taktéž aloe vera směnila dokonce za kýtu z divočáka, která teď trůní v mrazáku, s Radkou na němčině totiž čas od času doslova směňujeme naturálie. A celkově bych řekla, že letos je tohle období tak nějak veselejší a pohodovější než vloni, za což jsem hrozně vděčná. I to dnešní odpolední kafíčko s dortíčkem o tom vypovídá. Ale teď už mě omluvte. Vzduch prosycený kvetoucími akáty a svíčka údajně vonící po brusinkových marshmallounech mi tu vytváří takovou kombinaci, která voní jako to pravé nefalšované léto. Vlasně ani nevím, proč mi to tak připadá, ale vůbec na tom nezáleží, protože je to boží!

Tak zase někdy.