One does not simply walk into Mordor

Poslední týden je vysloveně radost existovat, což? A to ještě ani oficiálně léto nezačalo, hah ... we're all gonna burn.

Čímž se vlastně nenápadně snažím uvést, proč se tady lautr nic neděje ... ovšem když se snažíte přes den neuhořet, vlastní tělo vám připadá jako dobře natlakovaný papiňák a v noci pro změnu spíš halucinujete z vedra jak ta největší smažka než spíte, jste tak nějak rádi, že vůbec jste, a na nějakou duševní kapacitu už místo bohužel nezbývá. A když vám dojdou zásoby ledového Mazagrande, tak už tuplem ne. :'D

Ačkoliv, ono je to vlastně na druhou stranu asi dobře, protože ohledně Good Omens jsem se dostala přesně na tu očekávanou vrcholně obsesující úroveň (jak je vidět, pořád funguji pouze ve dvou zcela opačných režimech, nic mezi tím ^^"). V pondělí jsem si vyzvedla svou anglickou verzi (protože ať už jsem tehdy tvrdila cokoliv, tak v roce 2012 jsem očividně byla dumb as brick), protože na některá konkrétní vydání se prostě vyplatí si počkat. A i když u 99% knížek bytostně nesnáším filmové/seriálové obálky, tak tenhle konkrétní případ spadá přesně do toho zbývajícího 1% (aneb byl to must-have ♥). Už jsem si samozřejmě stihla přečíst (a i když je český překlad taky skvělý, opět nechápu, jak jsem mu mohla tehdy dát přednost) a pokračuji druhým kolem seriálu (don't judge me).

Lítám si teď tedy na takovém hepy duhovém obláčku a i když mi to dělá skutečně velkou radost, snažím se s tím okolí přílišně neotravovat. A v mezičase se snažím sama sebe přesvědčit, že ten naprosto dokonalý (a taky kurevsky drahý) TV průvodce plný fotek a stuffu nepotřebuji, protože z budování oltářů už jsem přece dospěla. Zatím se mi to i docela daří. TwT Ale nebojte, ono se to časem dostane na únosnou úroveň, jen to chce trochu času ... v mém osobním harmonogramu byl 2011 rokem Doctor Who, 2012 Sherlocka, 2013 Supernatural a 2014 Hannibala - 2019 holt bude rokem ineffable husbands. :3

Taky se teď nacházím už v takovém tom předprázdninovém módu (samozřejmě, že žádné prázdniny nemám, ale chápeme se, ne), s vidinou blížící se dovolené a všech těch epických letních akcí, které na mě čekají. A můžu říct, že sobotní slet mě na ně naladil ještě o chlup víc. Sice v té Praze bylo fakt jak v Mordoru, doslova a do písmene na padnutí a mám takový pocit, že domů jsem dorazila prakticky už jenom silou vůle, ale vlaky byly díkybohu klimatizované, v Costě bylo příjemně a v Loving Hut je jídlo, což převáží úplně všechno (tentokrát jsme zavítaly do Černé labutě a toho famózního rizota, co tam měli, bych potřebovala asi ještě tak tunu *-*). Navíc, každý slet s wičiz je takové štěstí zabalené do pár hodin a už se nemůžu dočkat, až budeme na konci července zase epicky letně výletit!

Zítra se pro změnu chystám na skok (a jedno jahodové cold brew, chci ochutnat) do Ústí, tak doufám, že odds budou alespoň trochu in my favor. Ono vůbec to letošní nadcházející léto oproti tomu loňskému vypadá tak nějak slibněji, tak budu doufat, že to není jenom nějaké dočasné pomatení mysli, ale fakt.